12 KUSŮ RADOSTI KUSY RADOSTI

 Kusy radosti je píseň, která byla největším outsiderem a nakonec je po ní pojmenovaná celá deska. Její příběh je příběhem  Fénixe, jenž vyletěl z popela téměř vyhozených písní.

Základ nebo spíš prvotní nápad vznikl tak, že v období hlubokého covidu jsem  přišel  do svý  nahrávací mikromístnosti, zapojil jsem akustickou kytaru přes malý kombo na baterky, pustil jsem rytmus z  dětských kláves po mojí ségře a začal jsem hrát. To byla činnost, která mě celou dobu držela nad vodou nebo spíš nad bahnem covidový prázdnoty. A nejen nad ní.

Napadl mě docela dobrej riff, kterej jsem hrál furt dokola a nakonec jsem k němu vymyslel i refrén do kterýho jsem jako blázen řval: „Jsem Kungfu Panda!!“

Nebylo se čemu divit, protože byl covid a už jsem byl doma zavřenej docela dlouho.. Osamělé podivínství bez možnosti čehokoliv bylo jako pavouk s hlavou profesora Flégra s čerstvě upletenou sítí..

Z Kungfu Pandy se nakonec stal Kungfu Randál, což byl imaginární pilot , kterej vzešel z genů mnoha bývalých pilotů formule 1.  V mým životě bylo období, kdy jsem Formuli 1, žral skoro stejně jako fotbal a v poli jezdců jsem měl spoustu oblíbených hrdinů.  Jejich jména se nyní objevovaly ve slokách a v refrénu Kungfu Randál zvítězil. Neustále jsem v písni zrychloval rytmus a nakonec jsem to celý dostal do fáze totálního pekla. Velká cena San Piega vrcholila a na stupních vítězů stříkal Kungfu Randál šampáněm.

A to jsem byl samozřejmě já.

Uložil jsem to a vylezl jsem ze svého kumbálu. Byly tři hodiny ráno. Cejtil jsem, že mi pomalu, ale jistě přestává hrabat. Ale taky jsem cejtil, že jsem možný zešílení zase zastavil randálem. Větší ambice než uvolnění osobního přetlaku z celkovýho útlaku jsem  písni nedával.

Před druhým odjezdem do Sona jsem ji přece jen přihodil do pytlíku  s dalšími cca sedmi nebo osmi  s tím, že by z toho mohl být fakt dobrej nářez.

Nějakou shodou náhod se následně,při vybíracím pouštění v kuchyňce studia Sono, stalo to, že někdo řekl: „Tak pojďme zkusit tohle! “. Myslím, že to byl Dušan. Nejdřív jsem byl nadšenej, ale pak jsem už tak moc nadšenej nebyl, protože došlo ke změně rytmu a celkový aranže.  Původní riff, kterej jsem považoval za naprosto tažnou záležitost, tam hrál někde vzadu..

Producenti to prostě úplně, ale úplně rozmontovali.

Píseň se při druhém pobytu nahrávala poslední  v pořadí a díky tomu, že jsme na dvou předchozích fakt zasekli, zůstala podivně rozestavená, protože už nebyl čas. Najednou začali všichni balit.

Rychle jsem tam nazpíval pracovní verzi zpěvu a jeli jsme domů.

Co bylo dál? Za další dva měsíce opět dorazili do Sona a začali jsme makat na jiných písních s tím, že tohle už máme v základu hotový a nemá se k tomu cenu vracet.. Takhle nějak funguje mozek, když vytěsnuje špatný věci. Hehe.

Když jsme měli všechno nabraný, tak se pravda ukázala.

Osud budoucích Kusů radosti  se zdál zpečetěn. Bylo to divný. Znělo úplně jinak, než jsem myslel, že bude znít.  Všechny ostatní písně nám rostly pod rukama a tahle se spíš „zmenšila“ a tak vypadala čím dál hůř. Nejdřív si ji vzal Dušan, ale nakonec spadla pod Ondřeje, kterej mi oznámil, že text ve sloce je divnej, že tomu nerozumí a že to nefunguje. Nejdřív jsem byl trochu vyteklej, protože jsem to  cejtil taky, ale nechtěl jsem si to přiznat a  zároveň jsem jim to dával za vinu, protože to celý předělali a díky TOMU!!! to přeci bylo. Hehe.

Jak to tam je?

„Já bojuju s egem a..?“ S egem. To je kurva těžkej boj. Známe to všichni.

A tady přesně se dostáváme do bodu, kdy to vypadalo zcela jasně a nekompromisně tak, že to vyhodíme. Tím pádem by se tahle deska jmenovala jinak, bylo by na ní 11 nebo spíš 10 písní, protože s ní by šla ven i jedna pomalá. Třeba Bagrista nebo spíš Už dlouho nemluvíš.  

Ale to se nestalo.

Někdy je totiž dobrý zabojovat a zkusit to nevzdat. Tak, jako to nevzdal James Hunt v posledním závodě, kdy se stal mistrem světa. Tak jako to nevzdal Niki Lauda, když mu z plic v nemáku odsávali bordel. Kdo neviděl film Rivalové-může se na něj podívat.

Začal jsem si doma tuhle věc pouštět bez zpěvu a nakonec jsem to celý předělal. Melodii, text, fázování.  Chyběly mi jen poslední dva dobrý řádky ve druhý sloce. Na ty jsem přišel ve vlaku cestou do Jámoru, když jsem to jel nazpívat. Respektive mě to napadlo před naší zkušebnou, kde jsem nahlas nadával, že všechny moje kusy radosti jsou rozježděný kurva tady na silnici.

Byl to naprosto upřímnej vztek osamělého řidiče, kterej musel ven, protože začátek  toho dne byl divnej, příšernej a ještě horší a tenhle  blbej start byla poslední kapka v  celkovým marastu  covidový doby. Ulevil jsem si. Pak bylo chvíli ticho a nakonec jsem do toho ticha řekl

“Ty vole to je dobrý, kusy radosti na silnici“

Ve vlaku jsem to pak dotáhnul do tvaru „Na silnici jsou kosti a taky kusy radosti“

A měl jsem to. Vesmír to poslal. Slitoval se nade mnou. Děkuji. Má prosba byla vyslyšena! Zřejmě byla dostatečně hlasitá, úpěnlivá a byla řečená srdcem.

„Co tam zas ten Márdi dole řeší ty jo-pošli mu to prosím tě, než do něčeho rozhozenej narazí jako ten Jochen Rindt.“

Příběh Jochena Rindta je neuvěřitelnej. Chlápek, kterej ve Formuli 1 v roce 1970 vyhrál titul mistra světa, když už byl dávno mrtvej. Tři velký ceny před koncem se zabil a nikdo už ho nepředhonil.

 Dojel jsem do Jámoru jsem to tam nasypal. Ondřej se otočil na židli a řekl:“Kusy radosti je skvělý, tak by se mohla jmenovat celá deska.“

A bylo to.

Bylo to tam a už to nemohl nikdo zastavit ani sebrat ani nic. Poslal jsem to do skupiny a všichni hned souhlasili. Happyend. Lusknutím prstu se to otočilo v náš prospěch. Zas tak rychlý to nebylo..

Kusy radosti byly jako Niki Lauda, když přišel do Ferrari.  Píseň doháněla ztrátu stylem jezdce, kterej v dešti přezuje na ty správný pneumatiky. Ondřej tam na pozoun skvěle vyrobil zvuk velkých cen a mně se povedla tenká kytara v refrénu. A dokonce tam nakonec jsou ty ségřiny klávesy ve sloce. Myslím, že by tu melodii mohli zpívat lidi na koncertě. Pokud tam nějaký budou. To je jasný.  Úplně těsně před koncem všeho jsme ji ještě vysunuli na desce hodně dopředu.

Kam? Hned za pol position lačně tůruje motor a hosteska s deštníkem vedle  vdechuje spálený benzín.  Za malou chvíli odejde svůdným ladným krokem, zelená světla zasvítí, motory zařvou a auta zmizí. A ta hosteska už se nikdy nevrátí, protože její čas už ve formuli 1 vypršel. Nad asfaltem zůstane jen rytmické klepání jejích podpatků, nervózní šum tribun a z dálky bude sílit zvuk řevu přibližujících se motorů. Všichni ti borci za volantem s odhodláním koukaj do ksichtu smrti a s pevně sevřenými rty a soustředěným výrazem tam někde uvnitř svýho statečně bláznivýho srdce zpívají.

My krásné štěstí máme!

Ty tady nevočumuj!