pondělí 30. ledna 2017

Nova deska fixy VNH Kapitola 6 Podivíni v cílové rovince




Poslední nahrávací dobrodružství nás čekalo v Benasu na Seči.

Benas je tak trochu naše domácí půda.
Možná už mnohem víc než tak trochu.
Od roku 2007 tady míváme kapelní soustředění. Celý to vzniklo tak, že po nahrání Krásy nesmírné jsme cejtili, že by to chtělo změnu. Nejdřív jsme to tak asi necejtili, ale pak už to bylo cejtit tak nějak samo od sebe. To tak někdy bejvá.
Mejn s Mejlou byli v Praze, hráli jsme hodně a zkoušeli jsme málo. Spíš jsme nezkoušeli vůbec. Nálada v kapele taky nebyla úplně nejlepší. Byli jsme přehraný, hádali jsme se a neměli jsme žádnej plán, jak a co a hlavně kde a s kým nahrajeme. Nebylo to úplně nejhlubší dno, ale malý dno to bylo.
Naštěstí se podařilo vyřešit.
Pamatuju si na tu situaci docela přesně.

V té době – myslím, že to snad i byl přímo ten týden, kdy se to vyřešilo – totiž vyhodili Michala Hrůzu z Ready Kirken a my jsme jeli hrát do Ostravy. V pátek večer jsme někde dohráli a projížděli zbytkem noci na nějakou ubytovnu v Ostravě. Měli jsme tam chvíli spát a pak někdy brzy odpoledne odehrát v Ostravě koncert.
Takhle jsme to vymysleli – přejedeme rovnou a alespoň trochu se dospíme. Někoho napadlo, že bychom to mohli vzít přes Polsko. Byli jsme někde nahoře u polskejch hranic. Ale fakt si nepamatuju, odkud jsme to jeli. To je jedno. Prostě to tak bylo.
Po dlouhý době jsme se všichni sešli v dodávce a samozřejmě jsme začali probírat někde na polský dálnici pro nás neuvěřitelnej Hrůzičův vyhazov.
„Vidíš, že to jde,“ začal rejt Mejla a všichni se významně uchechtli.
Ale tam hluboko uvnitř jsme všichni moc dobře cejtili, že to zas tak moc nejde. S Ready Kirken jsme měli jeden čas i společnou zkušebnu, takže nám to nebylo úplně lhostejný. Nikdo nepronesl tu jízlivou větu, která se pronáší o těch, který ti lhostejný jsou. Nikdo neřek: „Je po nich.“

Najednou bylo mnohem víc jasný, že když se nedohodneme, postupem času se dostaneme do podobnýho průseru jako Kirkeni.
Najednou hrozilo, že někde v nějaký jiný dodávce někdo řekne: „No jo, tak je po nich.“
Cizí průser nás spojil. A najednou to šlo.
Začali jsme se bavit normálně upřímně a vylezlo z toho, že většina už v Citronu s Filim nahrávat nechce a musíme najít někoho jinýho.
Vybrali jsme několik lidí, kterým jsme pak už lehce přiopilí přímo z dodávky volali, jestli by s námi nechtěli nahrávat. Pítrs třeba volal Romanovi Holýmu. To bylo celkem vtipný. Ale Roman Holý se nakonec nekonal. Vzpomněl jsem si, že mi kamarád Ondra Pečenka říkal, že akorát nahrává s nějakým Dušanem Neuwerthem a ten nějakej Dušan řekl, že by s námi rád nahrával. Řekl jsem to v dodávce a všichni řekli jo. Dušan Neuwerth řekl taky jo a všichni jsme úplně nakonec řekli uf, ale nikdo teda neřekl nahlas.
A bylo to.

Další problém byl, jak budeme zkoušet a jak připravíme novej matroš. A jsme konečně u toho. Vzpomněli jsme si na Benas, kde jsme kdysi nahrávali demáč Smutné a veselé vraždy.
„Ty vole, tam byl podivnej borec, kterej z nás měl srandu, že neumíme hrát.“
„To měl asi tenkrát pravdu.“
Vzpomněl jsem si na Pítrse, jak přišel do studia s ideou, že nejlepší je nahrávat nahatej.
Domluvili jsme s tím „podivným borcem“ – hehe – nyní již majitelem studia Mílou Sládkem a jezdili jsme tam celou zimu. Vznikla z toho deska Fenomén, která se fakt povedla a hodila nás do jinýho levelu. Všechno to končilo ve vyprodaný Lucerně. Bylo to neuvěřitelný.
Stačila k tomu jedna jediná cesta v dodávce. Takovej ten okamžik, kdy uděláš přesně to, co máš udělat, vesmír ti přeje a ty bereš jackpot.
Tak to bylo.

Od té doby do Benasu pořád jezdíme a připravujeme tam nový písničky. Míla Sládek už není ten podivnej borec. Je to kámoš, kterej má absolutní hudební sluch, a hlavně je to člověk , kterej umí zvládnout nájezd naší podivínský party. Dokonce jsme u něj nahráli i soundtrack k filmu Čtyři slunce a vznikly tam i obě desky Mixle v piksle.

Míla studio pořád vylepšuje a nečeká na místě, i když už to správný místo našel.
Základní vylepšení proběhlo v okamžiku, kdy studio z betonový kobky v Seči přestěhoval nahoru nad městečko na kopec, kam se zároveň přestěhoval se svou rodinou i on. Celej objekt je obklopenej loukama, za nimi jsou lesy a ty to všechno můžeš pozorovat z okna, když nahráváš. Na zahradě rostou stromy a vedle v ohradě má jeho žena koně a poníka.

Takhle to tam vypadá v zimě:)



Pamatuju si na chvíli, kdy jsme tam zpíval písničku Čtyři slunce a celý pasoucí se stádo krav se najednou začalo čím dál tím víc přibližovat a zvědavě na mě čumělo.
„To je znamení. To bude hit!“ chechtal se Míla do sluchátek.
Měl pravdu.

Bohužel jsem to nevyfotil, ale sehnal jsem fotku, kde jsou alespon ty okna:)



V době, kdy jsme vybírali místa na novou desku, měl čerstvě koupenej mixpult OTARI a ten Ondřeje zaujal.
„Benas nemůžeme vynechat, to je jasný.“
A zase jsme tam jeli.
Tentokrát jsme se tam vlastně spíš sjeli. Ze všech možných světových stran. Kruh se uzavřel. Před rokem jsme tady dodělali demo, z kterýho tahle deska vzejde. Bylo jasný, že tady to taky i dotáhneme.
Přijel jsem, otevřely se dveře a Míla vylez ze studia.
„Vypsaná fixa přijela včas – co se děje?“
„Jenom ta lepší část, kámo, jen ta lepší část.“
Mejn s Pítrsem už tam byli a Mejla s Ondrou měli jen půlhodinový zpoždění.
Takže jsme nejlepší část byli všichni.

Postavili jsme rychlostí blesku všechno nikoli tak, jak to děláme pokaždé, ale tak, jak to postavil Ondra, když jsme nabírali Čtyři slunce.
Pak přijel Mejla s Ondřejem, kterej se tvářil spokojeně, protože všechno bylo připravený podle jeho přání. Ruchový mikrofony zase stály v kuchyni a muselo se dávat bacha, aby nikdo nezapnul rychlovarnou konvici.
Pak se Ondřej vrhl do studia a totálně přeinstaloval nahrávací program. Míla na to koukal a možná se trošku pohyboval někde mezi cynickým vtipem a lehčím zhroucením.
„Horší, než když v minus patnácti Márdi zapomněl zavřít a vítr vylomil vchodový dveře, to snad nebude,“ pronesl Míla zkroušeným hlasem.
Nakonec to kluci nějak zvládli, zprovoznili a začali jsme nahrávat.
Šlo to skvěle.
Původně jsme měli v plánu, že budeme dotáčet jen to, co jsme jinde nestihli. Ale nakonec jsme nahráli dvě úplně nový písně.
První byla ta, která mě napadla v Ústí nad Labem. Druhou jsem objevil úplnou náhodou doma v kompu pár dní před posledním nahráváním. I když to tak nevypadalo, byla to pro naši novou desku celkem zásadní chvíle.
Tahle píseň totiž dala desce název. Ptáte se, jak se deska bude jmenovat? To vám právě neřeknu. Hehe. Každej z vás si totiž název může sám zjistit. Je zašifrovanej v obalu. Tedy v lepším případě to zjistí každý sám. V horším případě to zjistíte, až to někdo někde napíše nebo nasdílí. Ale mnohem lepší je podle mě ta první varianta.

Na konci prvního dne jsme měli až na pár kytar nahraný všechno. Mohla proto proběhnout oslavná kalba v místní hospodě, nad níž jsme byli ubytovaný. Nejdřív jsme šli normálně na pivo, ale postupem času pivo přešlo do oslavné kalby.
Pak už to byla gigaoslavná pařba. A na konci nebo spíš těsně nad ránem na hotelu v Seči to už bylo skoro extremní šílenství.
Dovolil bych si citovat jednu větu z deníku Roberta Smithe, kterej si vedl během tour The Cure po Jižní Americe: „Probudil jsem se ráno s pocitem, že moje chlastání mě totálně odrovnalo.“
Líp své probuzení nedokážu popsat.
Vedle na posteli ležel Pítrs a nebyl na tom o moc líp.
„Ty vole, koho napadlo přinést to starý víno, co bylo v dodávce?“
„Těžko říct.“

Mejlova postel byla prázdná. Mejla s Ondrou dopadli o fous líp, a díky tomu se nahrávání nerozpadlo. Nejlíp se měl Mejn, kterej jel večer domů.
Co si půjčíš, vrátíš. Kalba je taková pozitivní energie na hypotéku. Bylo jasný, že tři hodiny euforie budeme splácet celej den. Haha.
Doplížili jsme se dolů do restaurace na polívku. Mlčky jsme ji do sebe naházeli, servírka se na nás ironicky podívala a řekla: „Přeju vám pěknej den, pánové.“
Přemýšlel jsem, jestli jí mám říct, ať mi vrátí dýško.

Vylezli jsme nahoru na kopec do studia. Čerstvej vzduch má své nepopsatelné kouzlo, který v normálním stavu skoro nikdy nevnímáš.
Mejla natáčel kytary. Pak jsem šel nahrát poslední španělku, která mi zbývala.
Nebylo mi nejlíp, ale dal jsem to.
Množství lidí ve studiu se začalo snižovat.
Mejn byl už dávno pryč a po něm jako druhej zmizel ředitel, kterej odvez vypůjčenou kytaru do Vysokýho Mejta. Pítrsův metabolismus porazil zbytkáč, Pítrs nasedl do káry a byl fuč taky. Mejla dohrál svý poslední party, na studio dopadla tma a začali jsme balit.
Byl přesně ten bod, kdy to mělo skončit. Štafetu jsme předali Ondrovi. Jeho jsme si vybrali, aby desku dotáhl do cíle. Nevypadal, že by na to neměl.

Nasedl jsem do svýho starýho opla a jel jsem domů. Cesta ze Seče do San Piega byla tmavá. Zatáčky, les a pak dolů z úpatí Železnejch hor.
Světla prořezávala tmu. Barevný listy, který vypustily barvy před smrtí, ležely mokrý na asfaltu. Dal jsem automaticky flashku s demáčem do rádia. Pak jsem ji zase neautomaticky vytáhl.

„Až přijedu domů, celý to vymažu.“

Cejtil jsem velkou úlevu a zároveň i tichou nedočkavost. Byl jsem běžec na třetím úseku, kterej právě předal kolík a kouká s nadějí na záda finišmana.

P.S. Ale úplnej konec to ještě nebyl. Koho to baví může očekávat další kapitoly.









čtvrtek 12. ledna 2017

Nová deska fixy VNH ! Kapitola 5 Jak jsme nahrávali ve Zlíně




Za nahrávacím procesem v kostele ve Vernéřovicích u Broumova se ještě ani nezavřely dveře a už do nich začal bušit Zlín.

Bušil do nich mocně a silně a pak je prostě prokopl, protože přišel hned za chvíli. A to bylo dobře – celej systém i vzorec fungoval. Přiznávám se, že jsem měl na začátku obavy a pak jsem byl příjemně překvapenej, jak dobře všechno probíhá.
„Druhá, ta kratší půlka by po zvládnutý první mohla hrábnout ještě vejš,“ řekl můj vnitřní hlas a ten vnější řekl nahlas: „Drž hubu, ať to nezakřikneš.“
Vostrej týpek, kterej přede mnou stál na benzínce u pokladny, kde mě to napadlo, se tázavě otočil a já se začal smát: „Sorry, to bylo na mě.“
Otočil se zpátky a stáli jsme dál ve frontě.

I my jsme stáli ve frontě na další desku. Sami za sebou, sami před sebou a dokonce i spolu. Tak jako vždycky.
Naštěstí jsme byli natolik soudní (nebo jsme spíš už nebyli tak blbí), že už jsme si během nahrávacího měsíce nedomluvili žádný další koncerty. Mohli jsme nabrat síly a hlavně jsme tu nasbíranou energii nikde zbytečně nevystříleli. Slovo zbytečně je možná v souvislosti s živým hraním přehnaný, ale vážně platí, že chytat víc zajíců v poli se nevyplácí. Nahrávací zajíc není koncertní zajíc. Každej běží jinam.

„Hochu, deska – to by pro vás mělo bejt něco jako olympiáda,“ říká jeden můj známej, co je dost posedlej sportem. Má trochu pravdu, určitá podobnost tam je. Ale u nás se může dopovat. My můžem a některý z nich musej. Chacha. Ale zrovna ted mám pocit, že náš současnej tříletej interval by se ještě mohl protáhnout právě na ten olympijskej cyklus. Čím delší čas, tím větší je možnost nabrat to, co do toho dáš. Jenže na to mnozí hřešej a nenabíraj stejně nic. A tak se dostanu k podstatě, která je asi jediná nejvíc pravdivá a furt platí.

Co do toho dáš, to se ti vrátí. Funguje to. Věřte mi.

Tohle jsem ale už začínal tušit po první desce. Nebo spíš po druhý, tam už jsme zažili trable. Mysleli jsme si, že všechno půjde samo jako na prvotině Brutální všechno. Jenže tam byl nasbíranej materiál za šest let. Poslali jsme tenkrát před druhou deskou demáč Petrovi Fialovi, kterej s náma dělal první tři alba, a on poslal hodnotící dopis. Byla to hodně tvrdá, nekompromisní a hlavně záporná zpětná vazba okořeněná školními známkami!! písní, která končila větou: „Ani se mi nechce věřit, že tohle je demo od kapely, která nahrála desku Brutální všechno.“
Zalezli jsme tenkrát do zkušebny, začali jsme místo kalení makat a klaplo to. Ale bolelo to a ve studiu jsme všechno nahrávali mnohokrát za sebou. Taky si ale myslím, že Petr s Petrem Slezákem trochu machrovali a naschvál nás těch verzí nechali hrát víc, i když už to třeba bylo dobrý.Asi to byl trest za ten demáč.. Fili nám svým hodnocením pomoh, ale taky nás na druhou stranu ve studiu dost rozeštval. Hehe. Ale přežili jsme to. Zas tak hustej nebyl. Třeba Phil Spector střílel z pistole. Na toho neměl. Na druhou stranu přivezl do studia dobrý filmy, to zas bylo ku prospěchu věci. Druhá deska má vlastně příznačnej název – Bestiálně šťastní.

Tahle nahrávka se bude jmenovat jinak.

Takže hurá do Zlína. To není ten název

Čekalo na nás V Studio Ivo Viktorína.





To je místo, kde třeba vnikly zásadní desky kapely Buty, nahrávala tady Iva Bittová nebo AG Flek a spousta dalších dobrejch part. Dokonce tady byl i náš bejvalej producent s Mňágou. Samozřejmě je jasný, že výčet předchozích kapel neznamená automaticky náš úspěch. Dynamo teď taky hraje tužku a přitom za něj hrál Ota Janecký. Snad zas bude hrát fixu – chacha. Nejlepší vtipy jsou vlastní. Jeché. Snažím se prostě přiblížit, kam jsme zase vyrazili, a vy určitě cejtíte, že se nechci vytahovat. Všichni dohromady přeci víme, že jsme nejlepší..

Když tohle místo Ondra vytáhl z klobouku, bylo jasný, že sem vážně chce.
„Chápeš, to je legendární studio legendárního Ivo Viktorína s legendárním mixem!“ K tomu dodal detailní informace o pověstném mixážním pultu, který pro mě končej hned za slovy mixážní pult.
Tak jo.
J(e)deme na to.

Tentokrát startujeme skoro všichni ze San Piega, kam doráží Mejla s Ondrou a přesedaj do k nám do dodávky. Jen Mejn jede po vlastní ose z jižních Čech. Doráží samozřejmě i fotograf Aleš Formánek a má v očích slast z budoucí oázy nových vjemů. Že by Aleš nejel fotit, bylo pravděpodobný úplně stejně jako představa, že Ovčáček bude po konci Zemanova prezidentování pracovat jako tiskový mluvčí Greenpeace nebo Člověka v tísni.
Dodávka je zase nacpaná k prasknutí (tentokrát lidma) a rozhodně se v ní nedá hrát na kytaru jako minule. Ale už to stejně nepotřebuju, protože jsem tu už od Ústí nad Labem rozdělanou píseň doma dotáhl a jsem rozhodnutej ji hned po zlínský anabázi poslat ostatním. Jen ji nechávám trochu uležet. Čas vždycky pomůže a hlavně odhalí slabý místa.
Plán je jasnej. Chceme nahrát ve Zlíně čtyři písně. V Ústí a ve Vernéřovicích jsme nahráli tři a na začátku u Ondřeje dvě. Budeme jich mít celkem dvanáct a v Benasu pak dotáhneme dodělávky a možná tu jednu rozdělanou.

Jediná zveřejněná je zatím písnička Trpaslík.

https://www.youtube.com/watch?v=7ba9Hj_koLs

Je celkem zajímavé sledovat reakce. Trpaslík je asi nejvíc rozporuplně přijatá songa v dějinách naší party. Nenaděláš nic. A já ani nic dělat nechci.
Mám ho rád a nehodlám svůj postoj změnit. Maximálně o tom můžu něco napsat, protože na to mám teď právě chuť.

Od té doby, co vypouštíme první písničku s předstihem, čeká tyhle předvojový písně tvrdej, většinou kritickej drobnohled, protože vyčuhujou z řady, která ještě neexistuje. Holka s lebkou nebo Krásný smutný den dopadly podobně. Ale řek bych, že čouhaj z tý řady dál, i když už ta řada existuje.
Hele já beru každej názor-doby, kdy jsem byl špatnej z negativní kritiky už jsem dokázal naštěstí překonat. Nebylo to vždycky úplně jednoduchý, ale v životě je velká hromada mnohem důležitějších věcí. Ale vždycky mě fascinujou komentáře typu: „Už to není jako dřív.“

Už to není jako dřív je vlastně absolutní pravda. Opakuju si pro sebe tu větu: Už to není jako dřív. Cejtím to. Je tam ta zklamaná nostalgie. Ještě jednou, řekni si to. Pěkně se zavřenýma očima se slzama na krajíčku a nenápadným úsměvem.

Dříííív.

Ty vole, dřív. Kašlu na dřív. To je uřízlej pařez v lese, na kterým tančí zákeřná víla. Zákeřná víla, která si myslí, že má patent na to, jak co bylo a jak co má bejt, ale nikdy to za tebe neudělá. Šel jsem na The Cure a možná to bylo jako dřív a nešel jsem na Pixies, protože tam není Kim Deal, a tím pádem to nemohlo být jako dřív.

Obojí je úplná blbost takhle brát. Ale stejně to tak – jako miliardy dalších lidí – mám a dost dlouho mi trvá, než přijdu na to, že třeba na ty Pixies jsem prostě jen nechtěl jít sám. A to je moje chyba. Bud je to dobrý nebo není. Cure dobrý byli a Pixies nevím, protože jsem tam nebyl.
Nostalgie je past, do který dokola dobrovolně lezeš a ještě všechny seřveš, když tě z ní vytáhnou.

„Co děláte?! Bylo tam tak krásně a čas byl trpaslík!“
„Kde?“ ptají se překvapení záchranáři
„No tam... Stály tam holky na baru a místo deseti bylo najednou půl třetí a přitom se ten čas vůbec nehejbal. Poslouchal jsem, jak se bavěj. Byly úplně nasáklý kořkou a říkaly o chlapech dost hustý věci. Byly to vlastně už spíš ženy než holky, který obětovaly spoustu takovejhle možností jít zapařit nebo na koncert kvůli svejm dětem, protože prostě neměly hlídání. Takže v sobě měly pěkně nastřádanou kalící touhu. Bylo zajímavý to sledovat. Celou dobu se bavily o tom, jaký to bylo dřííív, a bylo jasný, že zejtra ráno rozhodně dřív vstávat nebudou.“

„Takže Trpaslík je vlastně o tom, jak to bylo dřív, a už to tak není, protože to nejde?“ ptá se pan anděl strážný naší kapely.
A pak se promění v borce, kterej je přesvědčenej, že jeho prdy jsou vonící čarokrásy stejně jako jeho kulturní vjemy, a žoviálně s důležitým uchechtnutím na konci dodává: „No jestli to má být takhle být, tak to takhle je. To už je prostě rozhodnutý.“

„Dlouho si tady nebyl, Bertile.“
„Asi jsem nebyl potřeba.“
„Ale byl. Pořád seš potřeba, ale teď právě potřeba nejseš. Teď to zvládnu sám.“

Bertil smutně pokrčí rameny, vezme zpátky svou pravou podobu, kterou nikdo nezná, začne se rozmazávat a pronese poslední větu: „Nejlepší na tom je, že asi v tý chvíli, ve chvíli, kdy probíhá dřív, nikdo neřeší, jak to bude vnímat potom.“
„Jasně, třeba když sedíš na záchodě.“

Ozvěna Bertilova cinkajícího smíchu proniká přes lebku do mýho mozku jako bodec lyžařské hole čerstvě napadlým sněhem a pak se stejně rychle ztrácí.

Představuju si situaci, kdybychom se strojem času přenesli do našeho prvního koncertu u Žlutýho psa. Pěkně se svejma současnýma schopnostma po skoro dvou tisících koncertech, ale měli bychom samozřejmě tehdejší maskování. Ty lepší ksichty. Pro mnohý tehdejší účastníky festivalu Waynestock by to byl obří šok. Nýmandi vrací úder. Na začátku našeho příběhu jsme hráli hrozně. Teda vlastně dříív. Nedovedete si představit, jak špatný to bylo. Ale měli jsme u prdele všechny, co nám to říkali. A to je přesně to, co je potřeba. Pořád. I ted. Každej má v sobě zákeřnou vílu na uřízlým pařezu. Tak bacha na ty přibývající letokruhy..

Ale ten posun strojem času by nebyl spravedlivej. Takový věci se odehrávají jen ve filmech, v knížkách, v hlavách a v muzeu.

Dodávka hučí dál.

„Píseň, která vyvolává i negativní emoce, je rozhodně lepší než ta, která nevyvolává žádný,“ tvrdí někdo v dodávce a já teď už nevím, kdo to byl. Můžete si vsadit.

Takže zcela úplně a nekompromisně kašlu na každýho, kdo si myslí, že už to není jako... Dřííííív. Bleeeeeee. Hnusná zimnice na páteři. Jsem se v tom teda dobře porejpal. To byla skoro až absolutní nimravka. Tady už pomůže jen paní Láryfáry. Pohlaďte mě po hlavě, uvařte mi čaj a řekněte, že svět je v pořádku, paní Láryfáry. Řekněte, ať si tu novou desku Pixies poslechnu pořádně, protože je dobrá. Řekněte, že ta paní učitelka,co jsem se s ní nedávno bavil, nemá pravdu, když říká, že do škol teď přicházej děti týnejdžrů z devatesátejch let, který si mysleli, že je možný úplně všechno, protože to tak chvíli bylo, a vychovávaj podle toho svý děti. A že se s nima nedá bavit. A že jsou ty děti nezvladatelný, protože to maj od nich – a co si má učitelka jako počít? A že už to není jako tenkrát. Měla by se za vámi stavit pro nějakej lék nebo tak něco. Má těžkou, nic moc placenou práci. Komenský prostě hattrick v lize mistrů nedá nikdy..

Pomalu se vracím po výhybkách zpátky.

Ale pravda se dá vždycky hledat hodně dlouho, a ani teď vlastně nevím, kolik hlušiny jsem vyslech nebo sám vykopal. Ale snažil jsem se. Ale co je a není chyba, většinou odhalí až čas nebo patolog.

„A seš u toho! Konečně ses k tomu prokousal, lídře!“ Bertil Bizaro se opět namachrovaně roztahuje v dodávce a dělá neviditelný obličeje do Alešova foťáku. Pak se otáčí přímo na mě a nadechuje se, aby mi sdělil nějakej odpornej, útočnej rejp, kterej maskuje soucitnou tváří. Jenže přesně v tu chvíli někdo v dodávce vypouští obří, tříštivotrhavý prd přímo do Bertilova nádechu.
„Dneska si definitivně skončil, cejtíš to? Tvý vlastní prdy jsou jen navoněný slepý náboje,“ řvu vítězně a rychle si nasazuju čerstvě vypadlou plynovou masku, která neexistuje.

Je to "jen" hudba.




Hudba je skvělá. Hudba není chirurgie. Tam chyba není zajímavá, tam je chyba průser.

Mlácení do klávesnice má svoji poetiku.

Vrať se zpátky nebo to nedopíšeš..

Cesta do Zlína je dlouhá. Čumím z okýnka, sedím na uřízlým pařezu a trapně a hlavně nostalgicky vzpomínám, jak si nás tam jel okouknout někdy v roce 2002 Fořťák s Dydlou z Ameby. Ředitelovi se tenkrát narodily dvojčata, chodil do fachy, přestával to stíhat a na nás začínali chodit lidi. Léta dřiny, telefonování a objíždění všech možných pajzlů a bizarních míst v místním hobitíně se začínaly vracet. Fořťák dal Ladisovi nabídku a jel se podívat, jak fungujeme. Golem byl narvanej k prasknutí, a tak nabídka platila dál. Ladis řek, ať to vezmeme, a fixa šla pod Amebu, speciálně pod Dydlu.
A přišla další dřina, další ježdění a další telefonování. Oheň byl rozfoukanej, ale bylo potřeba ještě přiložit. Všichni jsme přikládali a někdy jsme do toho ohýnku dost debilně močili, ale naštěstí to nikdy úplně nezhaslo. Chacha.

Jo, jo, to byly časy.

Teď už je to všechno trochu jinak, ale zároveň je to vlastně stejně. Jsme pořád s Dydlou, jen už nejsme pod Amebou, Ladis má San Piego records, furt musíme přikládat, furt máme tendenci zrušit rozfoukaný ohně a někdy se lekáme , když to pěkně hoří – jsme prostě takoví. Musím to tak brát i přes všechny pravdy Franka Zappy. Frank Zappa věděl svý.

A Golem is dead.

Nebyl to špatnej klub, ale ten sloup uprostřed pódia mně fakt vadil.
Skoro všichni muzikanti vždycky o Golemu mluvili jako o luxusním klubu, ve kterým je prestiž si zahrát.
„Chápeš, to je klub, kde je vířivka! To je něco!“
Vzpomněl jsem si na hnusnou, nefunkční vířivku, ve který byly nalepený zaschlý, zkrystalizovaný a jinak se vyskytující sekrety ze všech možných podivínů našeho světa. Nevlez bych tam ani po deseti pivech. Ha! Tady dřííív nefunguje. Pomoc! Dřííív se zase vrací. Už jsem jako Holowitz z Big Bang Theory, když se vrátil z vesmíru.

Ale koncerty v Golemu byly skvělý. A ve své době to byl fakt dobrej klub s dobrým zázemím. Dobrý je za tři? Možná jo. Hehe. Taky tam v šatně byla spousta samolepek různých kapel. Vždycky jsem se díval na jednoho borce, kterýmu jsem říkal Kočičák. Koukal tam na mě spolu se zbytkem svý party. Přišlo mi, že debilnější samolepku jsem nikdy neviděl, ale stejně jsem se na ni vždycky podíval. Snažil jsem se v tom najít nějaký vyšší poselství. Dlouhý chvíle s Kočičákem. Kočičákův dizajn. Co chce říct Kočičák světu? Kam míří? Že by do vířivky? Když jsme tam spali, proběhlo navíc ještě ráno s Kočičákem. Možná tam je ještě v ruinách nalepenej. A nad ním dál duní bowling a nad bowlingem se vznášej všechny ty kalící energie z těch lidí, co tam stokrát zůstali do rána.

Howgh, ale ještě ne úplně.

Přijeli jsme do Zlína. Studio V se nachází přímo v divadle. Přivítal nás novej bubeník z Mňágy Marcel Gabriel a Petr Vavřík z kapely Buty. Mimo to, že hrajou, taky makaj v tom studiu.
Tak jsme začali makat i my a zase to jelo. Snažili jsme se zase vydolovat těch dvacet nebo třicet procent. O co jako jde? Co to tady třepeš, mimoide?

Dobře, zkusím to.

Myslím si, že ve chvíli, kdy doma něco zaznamenáš nebo nahraješ kostru dema s kapelou ve zkušebně a zachytíš melodii, ze který vzejde následně alespoň část textu nebo jedno slovo, tak právě v této ničím nerušené chvíli už je v podstatě písnička na světě.
Je jako dítě, který se právě narodí. Se všema rodovýma dispozicema, vlohama i chybama. Sedmdesát nebo možná osmdesát procent je danejch. No a o těch dvacet nebo třicet následnejch procent probíhá boj smíchanej se šachovou partií, radostí, odhodláním, náhodou a štěstím. A hlavně jsou to ta nejdůležitější procenta. Jak u dítěte, tak u písničky.

Otázkou je, zda se podaří přihodit ty správný hodnoty. Protože když ne,tak to není lepší než to blbý demo, a ty nevíš, kde se to všechno ztratilo.

Ale my nic neztrácíme, máme Ondřeje a jedeme jako fretky. Dokonce se nikdo ani neurazí a ani se nikdo nenasere. A když jo, tak to dobře maskuje nebo v lepším případě překousne. Mejla prosazuje jednu písen, která je na pokraji vyhození, v další měníme harmonii basy a Mejn tam hraje na b něco, co tam vůbec nemá bejt. Vymyslel to Ondřej a fachá to neskutečně.Je to úúně, ale úplně debilní. Musíme to tam nechat a dobře se tím bavíme. Nahráváme ji následně snad desetkrát a já si trochu vzpomínám na nahrávání Bestiálně štastní. Ale jen trochu. Táhneme to do večera a mizíme na základnu. Tentokrát totiž nespíme přímo ve studiu, ale máme – světe, div se – hotel! A to je odměna.

Pod hotelem je bar s motorkou na zdi a v tom baru je jukebox. A to je ještě větší odměna.





Sypeme do něj prachy a pouštíme si kapely, kterejm podle nás o něco šlo. Předbíháme se z nějakou partou, která si pouští většinou party, kterejm podle mě nešlo (o) nic. A voni si to myslej o nás. Hehe.

Ve chvíli, kdy by se akce mohla zvrhnout v horší kalbu, bar zavírá. K našemu stolu přichází asi šedesátiletej tlusťoch a solí do nás svůj životní příběh.
Je mluvící žok chlastu a trvá mu celkem dost dlouho, než nám sdělí to samý desetkrát po sobě. Trpělivě a chápavě mu nasloucháme (kurva, kdybychom to tak uměli mezi sebou..), a když už je po všem, protože barman dopočítává kasu, tlusťoch mizí s neznámou dívkou neznámo kam. Teoretizujeme, jestli je to jeho milenka, dcera nebo snad vnučka, a odcházíme na pokoje. Tahle chvíle rozhodne, jestli mi zejtra bude celej den špatně, nebo ne. Stojím na balkoně Mejlova a Pítrsova pokoje, kde se ve vzduchu vznáší afterparty po afterparty, a rozhoduju se správně. Spánek forever.

Ráno je trochu tvrdší, ale fakt jen trochu. Snídaně to zachraňuje. Studio čeká. Studio čeká, až Ondra, Mejla a Pítrs prohrabou nějakej šílenej obchod s pseudoveteší. Stojím venku s Ladisem a cejtím, že mi přeci jenom trochu špatně je. Ale studiu je úplně u prdele, že ti je špatně. Studio je tady, ty vole, pro tebe, tak toho využij, brachu, a napumpuj adrenalin do mozku.

Na chvíli se v něm zjevuje i sám Ivo Viktorín. Je tichý a nenápadný a mihne se prostorem nenápadně jako duch, jako stín nebo možná trochu jako revizor, který přichází právě ve chvíli, kdy se dveře definitivně zabouchly.
Všichni máme jízdenky. I Aleš Formánek, kterej fotí a fotí a fotí. A taky nahrává videa. A my nahráváme písně.

Vyrážíme s Ladisem na i pro oběd. Asijský bistro ve Zlíně s nejvíc pálivou omáčkou pro Ondru Ježka.
„Vy chtít mocchodněpálivá?“ ptá paní z Asie.

Ano! My chtít hypergigaultramaocetungpálivá!

Dáváme tam do těch nudlí koňskou dávku, ale s producentem to ani nehne. Zblajzne oběd a ještě se mlsně olízne: „Dneska to celkem šlo.“

Makáme dál v klasickým modelu, kterej parádně oživuje přicházející host. Poprvé budeme mít na desce saxofon. Leo Hanuš z kapely Sdružení rodičů a přátel ropy ho tam nasolí nebo spíš nafouká a je to.
V divadle začíná představení. Jdu na zpěvy a čas letí. Na poslední vokál už nemám sílu. Deathmetalová fistule z minulý písně si vybrala svou daň. Kiske s Helloweenama cejtil konkurenci. Ale jen chvíli..

Rozhodujeme se, že poslední zpěv necháme na dodělávky, a začínáme balit. Takhle rychle a okamžitě to zničehonic končí.
Je to to nejtišší balení v naší historii. Něco mezi Dannyho parťákama a magazínem pro hluchoněmý.
Proplouváme labyrintem divadla a kličkujeme mezi zrovna nevyužitými kulisami a zastřeně doléhajícími zvuky lehce vzdáleného představení. Herci vytváří odpočívadlo pro všechny, kteří přišli vypadnout ze své reality, a k tomu nepotřebují cizí hluk. Chápeme to a snažíme se být zticha.

Loučíme se s Ondrou, kterej zůstává na místě, protože má přijet kapela Nesbits, ve který hraje a chce tady nahrát i jejich desku.

Šílenost.

Když ho tak sleduju, nevypadá moc našláple. Říkám si, že to pro něj bude podobný jako uběhnout dvakrát za sebou hodně dlouhou trať, ale odhodlání má dost. Asi jede na tu pálivou omáčku.

Sedáme do dodávky, Ladis startuje a předposlední fáze je za námi. Zbývá už jen poslední studio.
Jasně, mohl bych napsat, že to sekáme jako Baťa cvičky. Byli jsme přece ve Zlíně. Ale není to pravda.
Je to poctivá, táhlá ruční výroba po tříletým sběru a kompostování. Na konci bude asi tak čtyřicet minut naší hudby.

Těším se na chvíli, až to všechno úplně hotový a já si novou desku poprvé sám pustím.

Vím, jaký to bude.

Bude to, jako když jsem byl malej, vyšlapal jsem s lyžema na kopec a pak jsem se pustil dolů. Nahoru to vždycky trvalo strašně dlouho. Ale ten moment, kdy jsem se rozjel, byl vždycky moc dobrej. A možná ještě lepší byl ten moment, když jsem tam vylez a jen tak jsem tam stál. Koukal jsem dolů a těšil jsem se na to, jak se odpíchnu a poletím dolů. Nikdy jsem to neudělal hned a nikdy ani úplně pozdě.

To je vlastně ten nejlepší stav. Úleva, krátká radost, cíl a pak zase pomalu nahoru.

Tak to je.

Poslední bude příště.