sobota 25. února 2017

Tady to někde je-všechny blogy dohromady plus malý bonus



TADY TO NĚKDE JE



Zpráva o vzniku této desky.


1.
Vzpomínky na Jámor



Kde jsme nahrávání minulý desky Krásný smutný den skončili, tam jsme nyní začali. Ale bylo to vlastně jen předkolo. Během jednoho červnového dne jsme v Jámoru nahráli dvě úplně nové písně. Jedna se jmenuje Trpaslík a druhá v této chvíli ještě název nemá.

Názvy jsou těžký. Čím déle název vymýšlíš, tím blbější ti připadá. Nakonec vždycky nějakej název přijde, člověk si na něj zvykne a neexistuje jinej, kterej by mohl ten – ze začátku blbej – název nahradit. Pamatuju si, jak jsme vymysleli název Detaily. Byl hned přirozeně první – takzvaně z fleku. Pak jsme se v tom začali šťourat a tři tejdny trvalo, než nám došlo, že se ta tehdy nová deska má jmenovat Detaily, jak nás to napadlo na začátku. Málem jsme se kvůli tomu rozpadli. Přitom jsme to měli hned. Pakárna. Podivné zákony a vzorce v existenci hudebních skupin. Podivné zákony a vzorce v existenci lidstva.

Ve studiu to vypadalo pořád stejně. Jámor je Jámor a navždy jím zůstane. Jenom mi přišlo, že výtah jezdí jinou rychlostí než minule a prostor vzadu je větší, ale zároveň je vlastně menší, protože je v něm víc věcí.
Taky mi naskočily vzpomínky na nahrávání Krásně smutného dne, respektive na úplnej závěr toho všeho. Nakonec jsem o něm nic nenapsal a ani nikomu nic neříkal. Můžu to teď dohnat. Rozděl se a zbav se toho. Tak jo.

Po dokončení naší poslední desky jsem tenkrát za sebou zavřel venkovní branku a podíval se nahoru do rozsvícenýho okna, kde se společně s producentem a obřím množstvím hudebních nástrojů nacházela naše čerstvá nahrávka. Silueta Ondry Ježka se mihla za záclonou. Šel jsem dál na zastávku a zaslechl jsem, jak dole po kolejích přijíždí tramvaj.
Když ji chytnu, bude to dobrý, blesklo mi hlavou.

Myšlenka ještě nedozněla a už jsem běžel. Tyhle hry „kdyžněcotakněco“ hraju od pradávna. Furt mě to nepouští. Už od první třídy. Úplně to vidím. „Když nešlápnu po cestě do školy ani na jednu prasklou dlaždičku, nevyvolá mě.“ „Když dokopu kamínek z bodu A do bodu B, objeví se bod X…“ „Když vydržím celou cestu běžet, táta nám dovolí jet na dovolenou…“
Dnes už to už to tolik nedělám, ale občas dávný záchvěv proběhne. Je slastnej pocit doběhnout něco, co už se rozjíždí. Je to mantra prokrastinátorů.

A nejen jich.

Tramvaj stála na zastávce. Čekala klidně a tiše. Čekala, jako by čekala na mě. Nikdo jinej na zastávce nestál a asi ani nikdo nevystoupil. Cejtil jsem, že to stihnu. Seběhl jsem terasovitý schody, doběhl k tramvaji a zmáčkl tlačítko na otevírání dveří. Jednou, dvakrát, třikrát a ještě jednou. Nic. Dveře zůstaly zavřený. Lidi strnule seděli v prosvětleném uzavřeném prostoru, který z vnějších stran obalovala nemocná tma velkoměsta. Nikdo si mě nevšímal. Ještě jsem párkrát zmáčkl tlačítko, tramvaj zacinkala a pomalu se rozjela. Proklouzla mi mezi prsty. Byl jsem jako ztroskotanej námořník, kterej doplaval k lodi, co najednou pomalu začíná odplouvat.

Kurva!, zařval jsem do tý chatrný tmy. ¨

Stál jsem tam a nechtěl jsem si připustit prohru. Už od pradávna si nikdy nechci připustit prohru. Nikdy to nechci vzdát. Když něco ztratím, chci to najít. Naser se na to, řeknu si někdy, ale jindy neřeknu nic. Jenom se nadechnu, nenápadně vyfouknu vzduch a seru na to. To ale nebyl tenhle případ. Sice jsem neřekl nic, ale uvědomil jsem si, že další zastávka není zas tak daleko. Mohl bych to zkusit. Bohužel jsem si to uvědomil asi až po dvaceti vteřinách, který jsem tím pádem ztratil. Stejně jsem se znovu rozeběhl a dával jsem do toho všechno. Letěl jsem lednovým večerem a stahoval jsem ztrátu. Byla to marná snaha a bylo to stejný, jako když Nicholson vyhazoval v Přeletu nad kukaččím hnízdem ten kvádr. Chvilinku to vypadalo, že to klapne, a pak nic. Doběhl jsem na zastávku a tramvaj už zase odjížděla. Indián nikde. Asi seděl v tý tramvaji.

Cejtil jsem, že bych mohl hodit kachnu, ale přešlo to. Nepoblil jsem se.

Šel jsem se podívat, kdy jede další tramvaj na Vltavskou. U jízdního řádu jsem zjistil, že osmnáctka – to byla ta tramvaj, kterou jsem naháněl – na Vltavskou vůbec nejezdí. A do toho mýho rozjímání mezi kachnou a dechem přijela na zastávku správná tramvaj číslo jedna. To byla ta, kterou jsem měl dohnat, ale nakonec ona dohnala mě. Vlezl jsem dovnitř, sedl jsem si na sedačku a napadlo mě, že to bude dobrá deska.
Někdy prostě musíš počkat, a ne se někam splašeně hnát. Nechat to jít nebo odjet nebo dojet nebo nic.

Tramvaj mě dovezla na metro, metro mě odvezlo na nádraží a vlak mě odvez do San Piega. Dojel jsem domů. Sedl jsem si ke kompu. Spíš jsem se k němu svalil a už jsem chtěl mít všechno z krku. Celý to nahrávání, basák v hajzlu, hledání novýho, zkoušení se záskokem, zkoušení s tím, koho vybereme. Cejtil jsem, že toho mám plný brejle. Ondra poslal nějaký mixy. Stejně mi to nedalo. Stáhnul jsem si je a chystal jsem se je svou vylobotomizovanou hlavou poslouchat. Hlavně Karmu, kterou jsme nahráli dnes.

Pak jsem se stáhnul já.

Přišla mi sms, že můj otec zemřel. Z ničeho nic. Byl to divnej, zmatenej pocit. Byl to prostě takovej pocit uprostřed ničeho a já vůbec nevěděl, co mám cejtit.

Je to totiž složitější.

Můj otec od nás odešel, když mi bylo necelejch šest let. Byl to pro mě spíš byl vždycky takovej vzdálenej příbuznej, o kterým toho moc nevím a ani nechci vědět, protože některé vzpomínky z období, kdy jsem byl malý dítě a on ještě nebyl vzdálenej, nejsou úplně nejlepší. Některý z nich jsou dost hnusný. Když si čuchnul ke špuntu, bylo zle.

Snažil jsem se najít alespoň jednu památku, která je dobrá. Vzpomněl jsem si, jak mě naučil jezdit na kole a jak jsme mu s bráchou zapatlávali brejle pěnou na holení. Vždycky když do tý miniaturní koupelny po letech vejdu, nechápu, jak jsme se tam mohli vejít. Asi to bylo tím, že jsme si byli blízcí. Dvě dobrý vzpomínky jsou lepší než nula. Hodně lidí na tomhle světě je na nule nebo dokonce v minusovejch hodnotách. Spousta lidí myslí jen na sebe a na děti kašlou, a tak se tenhle svět furt motá ve sračkách.

O mrtvých jen dobře. Prakec, kterej se má možná ctít. Nebo se vykašlat na politickou korektnost? Asi kompromis.
Takže u mě to máš za tři s dlouhým minusem, tatínku. Některý tvoje pochody a stavy dokážu díky tvým genům a uplynulému času pochopit. Možná že jsem se měl mnohem líp bez tebe než s tebou a ty jsi nakonec možná jinde získal lepší známky. Škoda že jsme to tenkrát v Lucerně neprobrali, ale asi to tak mělo být. „Asi to tak mělo být“ je tak trochu ultražvást.

Proč tohle píšu?

Každou dokončenou desku doprovází nějaký závěrečný pocity nebo obrazy, který mi utkvěly nebo se posléze vynořily. Namátkou: Brutální všechno? Jedeme domů z Ostravy a posloucháme v autě na plný koule, co jsme nahráli. Fenomén? Vyskakuju s novou nahrávkou na nástupišti v Český Třebový, protože jsem zaspal ve vlaku, ale přitom jsem konečně dokázal přestoupit. Klenot? Londýn, Londýn, Londýn a sáhodlouhá cesta zpátky. Detaily? Kličkuju mezi panelákama a přemýšlím, co se odehrává za všema těma oknama. Zpívám v obrovský kocovině „Vše za 39“. Naše píaristka Martina Žáková poslouchá ze zavřenýma očima píseň Detaily a nikdo neví, že už tady za chvíli nebude, protože ona je ten hrdina, kterej musí do tmy.

Krásný smutný den?

Poslouchám nový písně, v televizi běží western „Pro pár dolarů navíc“ a v mý hlavě se roztahuje podivná prázdnota. Konec večera, konec nahrávání, konec Mejna v kapele, konec mýho fotra – konec půlky kusu, z kterýho jsem stvořenej já. Ať chci nebo nechci, je to prostě tak. Nedá se to vyřešit jako nějaká rovnice. Je to jen pocit. Pocit, kterej za chvíli zmizí a jen občas se znovu vynoří, když se o to budu snažit. Trilobit osudu miniaturního týpka na týhle planetě.

S odstupem času vím, že to byl nejopravdovější a nejhustší konec ze všech konců nahrávání. Vlastně o nějaký nahrávání vůbec nešlo. Těch několik konců jsem tehdy obalil několika pivama a šel jsem spát. Ale věděl jsem, že to nesmím přehánět, protože ráno jedu do školky.
Nakonec se vlastně mnohé v dobré obrátilo. Uběhly dobrý tři roky, za který se podle mě nemusíme stydět. Ukousli jsme se je pro sebe, protože to jsou dobrý pecky.
Ale přišel čas.

Letos bych přivítal jen o něco veselejší závěr s ještě lepším koncem.




2
Jak jsme byli v Ústí


V Ústí nad Labem jsme byli mnohokrát.
Začal jsem to já, protože jsem tam šel nejdřív na nástavbu a pak na vysokou školu. V té době už fiXa existovala.
Skoro celej zbytek kapely (Mejla s Pítrsem) nelenil a druhej rok se tam na školu přihlásil taky. Asi jsem udělal dobrý promo. Severočeskej vír nás spolknul a bylo. Bylo to tam dobrý. Akorát my jsme nebyli dobrý studenti.
Mejla vydržel rok a Pítrs asi rok a půl nebo dva. Pak školu zabalili a šli na civilku. Bojoval jsem tři roky a vzdal jsem to taky. Myslím si, že jsem byl z naší party studijně nejmíň nejhorší, ale dopadlo to stejně. Dnes bych si vybral asi úplně jinej obor – nejspíš školku nebo první stupeň. Dnes není tenkrát. Tenkrát jsem o tom přemýšlel úplně jinak.

Doma jsem oznámil, že jdu v rámci civilní služby pracovat s postiženýma dětma do speciální školy Svítání.
Máma se na mě podívala a řekla: „Co budeš dělat pak?“
„Budu se živit hudbou.“
Myslel jsem to upřímně. V té době jsme začali jezdit po klubech za cesťák. Za cesťák v lepším případě. Takže bylo jasný, že tenhle plán klapne. Hehe.
Maminka pokrčila rameny a nechala mě jít cestou, kterou jsem si vybral.
Asi fakt cejtila, že to klapne. Taky si byla vědoma toho, kdo začal doma pouštět ty desky.
Klaplo to. Trvalo to sedm let a pak to ještě hodně dlouho nebyl žádnej šlágr. Bylo to totiž mnohem tvrdší, než jsem si myslel. Ale bylo to rozhodně lepší než historická mluvnice nebo staroslověnština. Ale je pravda, že nebejt staroslověnštiny, asi bych nic nenapsal. Kdo ví, zda bych vůbec vznikl. Ale otcova spermie to dokázala. A Cyril s Metodějem taky.
Tolik o mým začátku a svým způsobem i o mým konci v tomto městě.

Zpětně musím napsat, že nás Ústí dost spojilo, ale vlastně i rozpojilo – skončila tam totiž taková ta prvotní fáze, která je pro kapelu skoro vždycky skvělá. Skončilo to někde nad společným hrncem gulášový polívky a muselo to jít dál. Spousta part tuhle nejlepší prvotní fázi zažije. Pak zcela normálně přijdou další – těžší fáze a ty party to nevydržej a rozpadnou se. My jsme to nějakým zázrakem zvládli. Třeba i díky Mejnovi, kterej je s Ústím taky spojenej, i když byl na vejšce v Liberci.
Předně bych měl asi dodat, že Mejn to v Liberci zabalil stejně jako my.
Jsme prostě kapela s maturitou.
Ale žádný gymnaziální rock, protože Mejn má strojárnu a Mejla s Pítrsem potravinu a můj přeloučskej gympl je takovej punk, že jízlivé charakteristiky na náš účet sjíždí dolů jako jedovaté plivance po horkém plechu.

Ještě něco k Mejnákovi, protože jak už jsem psal, on s Ústím nakonec souvisí taky.
Jednoho dne šel z fachy a potkal nás na náměstí v San Piegu. Náš tehdejší basák Dejmal nám oznámil, že už zase nemůže jet hrát, a my jsme se bezcílně poflakovali městem a přemýšleli jsme, jak to jen uděláme – jak odehrajeme koncert v Ústí, na kterým nám záleželo, protože byl v kolejbaru a chtěli jsme všem, co si nás ještě pamatovali, ukázat, že jsme ze školy neodešli nadarmo.
V největším zoufalství jsme narazili na Mejna a ten nám řek: „Tak já pojedu s váma.“
Přitom hrál v tý době na bubny.
Celou cestu jsem ho učil akordy písní. Mejn souhlasně kejval hlavou, a když jsme dojeli do Ústí, prohlásil: „Ty jo, myslím, že si nic nepamatuju.“
Koncert odehrál otočenej zádama k lidem. Překvapivě to nějak fungovalo. Po koncertě za mnou přišel nějakej borec a povídá: „Hele, hráli jste docela dobře, ale ten váš basák, to je extratřída.“
Jeli jsme polským fiatem domů a totálně rozkalenej Mejn zpíval celou cestu desku Walk choc ice. Cestou nás málem rozdrtil kamion (nákladák-indicie hehe), kterej vjel z ničeho nic do protisměru a my jsme se vyhnuli úplně v poslední vteřině.
Mejn zpíval dál. Dejmalovy dny v kapele byly definitivně sečtený.

Od té doby jsme v Ústí hráli mnohokrát. Ale nikdy jsme tam nic nenahrávali. To mělo přijít až teď. Čekalo na nás Tajný studio.
Řeknu vám, lidi, byl to dost náročnej tejden.
V pondělí jsme dali táhlou zkoušku, v úterý jsme měli koncert v Práglu a přijeli jsme ve dvě v noci. Už v devět ráno ve středu jsme vyrazili do Ústí. Seděl jsem v dodávce a koukal se z okna. Jak začaly kopce, bylo jasný, že jsme na severu. Tuhle trasu znám nazpaměť – akorát z druhý strany. Celý slavný studia jsem jezdil stopem.
Nikdy jsem totiž neměl na jízdenku na vlak.
Tajný studio se nachází v takový poloindustriální zóně. Továrny, starý vybydlený baráky s Portorikáncema na balkonech a jejich dětma venku, komíny, trubky a sem tam vrak od auta. Bloudili jsme mezi tím vším a hledali tu správnou ulici, která se jmenovala příznačně Průmyslová.
Celý tohle město se nejdřív zdá dost hnusný a úplně industriální, ale jsou tam i další vrstvy. Jsou spíš kolem, ale jsou tam. Najdi je a vtáhne tě to. Vodopád čeká na konci stezky.

Když jsem tady poprvé vylezl z vlaku na Severním nádraží a šel jsem místním okolním lehce vybydleným světem, nechápavě jsem kroutil hlavu a říkal jsem si, jak tady budu žít. Já – borec z města, kde je Semtín a Paramo. Bylo to tak. Je to hodně silnej, ale taky dost klamnej prvotní vjem. Plus samozřejmě ultrasmrad. Ale je to jinak. Ústí má vrstvy a my už o nich dlouho víme, takže nám to bloudění po industriální zóně přišlo vtipný.
„Ty vole, Ústí – to je furt stejný,“ řve někdo v dodávce.
Jediná vrstva, ve který jsme se měli v tomhle konkrétním příběhu nacházet my, byla vrstva Tajnýho studia. Nakonec jsme ho našli. Z plechových vrat vylez Honza Brambůrek, jeden ze tří majitelů. Jednou hrál v San Piegu u Žlutýho psa a upadly mu brejle. Já tam byl taky a tak jsem mu je podal. Teď jsem mu podal ruku.
Přivítali jsme se, vytahali aparát do výtahu a vyjeli jsme nahoru. Sestavu doplňoval ještě Ladis, kterej z pozice ředitele našeho labelu jel kontrolovat, jestli se neflákáme, a hlavně k tomu ještě přibral funkci dokumentaristy.
Vlezli jsme dovnitř. Nahrávací místnost byla obří. Sto osmdesát čtverečních metrů. To je prostě velkej prostor.
Dřevěná podlaha, vysokej strop k tomu.
Všechno jsme zapojili, nastavili jsme zvuk a začali jsme hrát. Hrálo se nám moc dobře.
Nahráli jsme asi dva „tejky“ a jeli jsme na pozdní oběd na druhou stranu Ústí do Neštěmic. Byl pošmournej den. Z oblohy padaly miniaturní kapky a míchaly se vzpomínkama na tohle město. Koleje, Hnáta, Žumpa, Čtyřka, divadlo, kino Hraničář, koncerty, kapely, smrad, chemický mlhy a lidi.
Všechno to lítalo hlavou.
Hlavně ti lidi kolem. Lidi kolem a s náma. Tuna příběhů.
Teď už jsou úplně někde jinde, i když jsou pořád tam nebo pryč. Rozmazávaj se a jsou jako praskavý nejasný signály v dálce.
Vzpomínky rozpustilo až extrémně pálivý jídlo v asijským bistru. Najednou jsme měli těla plný energie a čekalo na nás připravený studio. Nezbývalo než se tam vrátit a nasolit to tam.
Tak jsme to tam nasolili.
Nabrali jsme základy tří písní. Jednu hustou, jednu vtipnou a jednu trochu smutnou. Trvalo to nějakej čas. Když nám začaly docházet síly, donesl nám Ondřej Ježek šampus, kterej koupil Mejla.
„Chlastej prosecco,“ procedil náš kytarista přes neproniknutelný výraz.
Dotáhli jsme to. Zpěv a kytarový dohrávky jsme nechali na druhej den.
Ve studiu to žilo. Během nahrávání objevili i další dva spolumajitelé Franta a Míra, kteří to všechno sledovali z blízkýho povzdálí, a když bylo třeba, urychlili řešení nějakýho problému.

Večer se stavili Houpací koně. Nebo spíš půlka Houpacích koní – takže to bylo vzhledem ke znaku našeho města stylový.
Houpací koně jsou ústecká legenda. To jsem možná napsal blbě – prostě hrajou dlouho jako my.
Už když jsme byli na zmiňovaný vejšce, byli už hodně známí a měli status místního kultu. Líbilo se nám, jak hrajou, protože poslouchali Pixies a Sonic Youth jako my v San Piegu. Řek bych, že je stále poslouchaj. A když hráli u nás, tak jsem jim podal brejle.
Večírek byl příjemnej a decentní. Ondra s Honzou Brambůrkem byli našláplý, měli si co říct o všech těch mikrofonech a dalších nahrávacích přístrojích, ale bylo už pozdě a všude zavírali, protože byl čtvrtek.
Cejtil jsem, že odpadám, a šel jsem spát. Usnul jsem ve vteřině.
Tři uplynulý dny v plný palbě mi daly zabrat. Čekaly na mě zpěvy a na to je dobrý bejt čerstvej. Protože jsem šel spát první, ráno jsem první vstal a počkal, až se probuděj ostatní. Netrvalo zas tak dlouho. Večírek byl opravdu decentní. Mejla začal na notebooku pouštět různý český oldskůlový party, studiem zavoněl kofein a druhý kolo v nahrávacím ringu mohlo začít.
Šlo to dobře celej den až do večera. Stihli jsme nahrát všechno. Poprvé v životě jsem zpíval bez sluchátek. Byl to zvláštní pocit. A poprvé v životě kolem seděli i jiný lidi než jen producent. Dokonce přijel i náš zvukař Martin a s neutuchajícím entusiasmem se připojil do vášnivých debat Ondřeje s Honzou.
Napsal jsem si texty na obrovský papírový plachty a po dlouhý době jsem se bez stresu orientoval v písních. Taková jednoduchá věc a mě to napadne až na osmý desce. Chacha.
Dal jsem svýho vokálního projevu všechno, co bylo k dispozici
Mejla položil jako člověk s přehledem položil zbytek kytar a bylo.

Mohli jsme jet domů.

Jenže na nás čekal ještě jeden koncert v Ústí. Prostě plný menu jako kráva. Někdy člověk naplánuje věci, který potom nejsou úplně ideální. „Tajming energie, kurva, kdo tohle vymyslel,“ nadávám v duchu a dojde mi, že jsem to byl já. Já jsem dohodl ten koncert.
Natahali jsme celej aparát do obřího vejtahu, poplácali se s klakou z Tajnýho studia a příběh ještě nekončil.

Venku lilo, byla kosa a na nás čekalo podium místního univerzitního festivalu. Totálně semletá, vyždímaná Vypsaná fiXa dorazila na místo a jediný, co zachránilo situaci, bylo červený víno, který působilo jako smeták, kterej vymete poslední zbytky energie.
Najednou to šlo! Ještě ke všemu přestalo pršet a koncert byl skvělej.
Asi jsme prostě byli rozehraný.
Songy – zahraný s lehkostí a drajvem – letěly mezi lidi, kteří ty signály zachytávali a tančili a někdy se i drželi za ruce. Legendární ledňáčci byli hodinu králové situace.
Naskládali jsme aparát do dodávky a jeli konečně zpátky.
Ředitel držel volant, Pítrs pouštěl nějaký kapely a já jsem seděl na zadním sedadle.
Ústí nás vyplivlo a já se těšil domů. Stejně jako vždycky. Stejně jako když jsem se s taškou přišoural na stopa pod most. Labe teklo na druhou stranu a já čuměl na tu černou skálu nad městem a chtěl jsem ji mít za zádama. Vždycky se tvářila jako magnetová hora.
Někdy to šlo rychle, jindy pomalu. Ale vždycky to nakonec šlo. A ta černá skála jako mluvčí tohohle města křičela: „Zase se vrátíš!“

A já jel domů stejně jako teď.


Nepamatuju se na ani jednoho řidiče, kterej mě kdy vzal. Ale pamatuju si na ten moment, kdy auto začalo brzdit a bylo jasný, že mě bere. Tělem projela blažená úleva. To bylo vítězství – akorát nebylo jasný, jak bude to vítězství velký nebo spíš dlouhý. To se člověk dozvěděl, když strčil hlavu do okýnka.
Pamatuju, jak jsem pokaždý marně snil o borcovi, co jede až do San Piega.
Pamatuju si, že skoro všichni, co mě vzali, kouřili a skoro vždycky mi nabídli cigáro. Pamatuju na tu klikatou cestu do Lovosic kolem řeky, pamatuju si na to, jak jsem se vždycky bál, když jsem chyt blázna, kterej předjížděl všechno, co se dalo. Pamatuju si na Terezín a nájezd na dálnici a pak na to, jak jdu v Praze na Vltavskou a načerno jedu trojkou na Černej most a tam stojí za sebou dvacet stejnejch postav na stopu. Pamatuju se, jak se pokaždé řadím na konec a vytahuju ceduli HK. Pamatuju se na tmu, jak se někdy snesla, a já si říkal, že už nikdo nezastaví.
To si pamatuju. Mnozí jezdili stopem a ještě docela čerstvě nabytá svoboda visela ještě docela čerstvě na obloze nad náma a ještě docela čerstvě všude kolem a my jsme ji lačně hltali a mysleli jsme si, že je to normální vzduch, kterej tady bude pořád. Prezident měl v sobě hipíka, na Hrad jezdili Stouni nebo dalajláma. Bill Clinton hrál v Práglu v malým klubu na ságo a v každým menším městě takovej malej klub byl. Stačilo tam přijet a hrát. Takhle to bylo. Teď je to už trochu jinak, ale furt je to lepší než padesátý léta nebo středověk.

Seděl jsem v dodávce, která prorážela tmu. Černá skála se čím dál tím víc vzdalovala.
Teď už nebyla tak hustá a já slyšel: „Tak zas někdy přijeď.“
Cejtil jsem, že jsme začali dobře.

Příští týden na nás čekalo úplně něco jinýho.




3
V kostele


„Něco bychom taky mohli nahrát u Broumova v kostele,“ řekl Ondra, když jsme vybírali místa, kde by mohla vzniknout nová deska naší party.
„V kostele?“
„Jasně, bude to tam mít boží akustiku.“
„Hm, tak jo,“ odpovídám a napadá mě, že boží akustika je v kostele samozřejmost.
„On to je to trochu předělanej kostel, normálně se tam dělaj koncerty,“ pokračuje dál hlavní vizionář tohoto příběhu.
„Normálně“ je v tomhle případě trochu zvláštní slovo. Normálně nahrávání? Normálně koncerty?
Ale zní lákavě jako bimbání zvonu v dálce nad vesnicí.

Jenže tenhle kostel není na vesnici. Není ani v Broumově. Není ani u Broumova. U Broumova jsou Vernéřovice a u Vernéřovic je les. A tam v lese je ten kostel.
Úplně nejdřív jsem si myslel, že je to ten klášter, co je přímo v Broumově, a chytala mě z toho trochu panika. Někdy to tak mám. Když Ondra řek slovo Broumov, představil jsem si ten klášter, co je Broumově, přestal jsem ho úplně naplno poslouchat. A pak jsem byl překvapenej, kam to vlastně jedeme. Jedeme úplně někam jinam.
Ale jedeme.

Čeká nás logisticky nejtěžší fáze, protože na tomhle místě se sice pořádaj koncerty, ale ještě tam nikdo nic nenahrával. Jsou tam jen zásuvky, zbytek se musí dovézt. A to znamená táhlý nakládání. A táhlý nakládání znamená dost velký zpoždění. Naštěstí nám Mejla s Ondřejem dávaj vědět poměrně včas vědět, že včas nepřijedou.

Zastavujeme v Náchodě a jdeme do čínskýho bistra na oběd. Pítrs, Ladis, já a Mejn, kterej se k nám přidal v San Piegu. Jdeme studeným, pošmourným dnem. Jdeme podivným Náchodem. Město, kde jsme nehráli, je prostě divný. Je divný, protože ho neznáme. Danny Smiřický se na mě vyčítavě podívá.
„Trošku kecáš, ne?“
Na naše hlavy dopadají dešťové kapky jako vteřiny zpoždění, který nabíráme. Ale prší jen trošku.
Asijskej podnik není špatnej, ale zároveň není lepší než ten, kterej jsme navštívili v Ústí. Nejdřív tam nikdo není a pak najednou tam všichni jsou.

Nezdržujeme se moc dlouho a vyrážíme do cíle. Městské osídlení je čím dál řidší. Jsme na kraji naší země. Přesně tady končej ambice devadesáti devíti procent českejch part. Ale naše tady začínaj. Víme, co chceme. Celou cestu si hraju na kytaru riff, kterej mě napadl v Ústí, a dokonce mě napadá i kus textu. Píšu ho na další obří čtvrtku na zadním sedadle dodávky. Tohle už nepustím a jsem rozhodnutej, že tohle chci.

V dodávce jsem ještě nikdy nic nenapsal. A to je zvláštní, protože jsem v ní strávil minimálně rok svýho života. Možná tomu nevěříte, ale je to tak. Nedávno jsme to počítali a tohle nám z toho vylezlo. Rok čistýho času.
A víte, kde jsme to spočítali?
Hehe, v dodávce to nebylo. Bylo to na benzínce. Ale přes sklo jsme na tu naši dodávku čuměli. Dodávka je jezdící pouzdro – někdy veze grál, někdy absolutní marnost a nejčastěji od každýho kousek. A tohle všechno v tobě navždy zůstane.

Vjíždíme do Vernéřovic, dostáváme instrukce od Petra Osobiče-šéfa občanskýho spolku, kterej se stará o Soulkostel, pokračujeme dál a zjišťujeme, že i v takhle malý vesničce se dá zabloudit. Dodávka stojí u chalupy a na konci cesty stojí starý děda, který něco mumlá a nikdo neví co.
Možná to je heslo, který potřebujeme, abychom se dostali do dalšího levelu.
Pítrs za ním vyráží a je to scéna jako z filmu Záhrada. Vrací se zpátky z lehce pobaveným, ale zároveň trochu bezradným šklebem.
Couváme, kličkujeme po silnici neznámé, nejspíš neexistující třídy, a nakonec to konečně máme. Jsme tam, kde máme být. Kostel se vynořuje na konci cesty a vzbuzuje tichý respekt. Je to krátce trvající respekt nás – částečných bezvěrců, jejichž největším bohem je hluk.

Vteřina prvního vjemu se už nikdy nebude opakovat. Jsme zticha a vejráme. Jdeme dovnitř. Boží akustika. A ještě něco. Boží akustika a pekelná kosa. Všude kolem a ze začátku i vevnitř.
V kostele jsou lidé. Jsou dva. Nemodlí se – topí. Michal a jeho kámoš Míra. Tahouni místní alternativní kultury topí, jak nejlíp dovedou.
Nejdřív se vyrábí teplo pro nás a pak má být teplo ještě na koncert další den.
Akorát je škoda, že to to není obráceně. Ale takhle je to poctivější. Plné menu jako vždy.

Seznamujeme se a taháme dovnitř vše, co máme v dodávce. Je toho dost.
Zásadní předělání celý sakrální stavby spočívá v tom, že podlaha se posunula blíž ke stropu a hned za dveřma stojí bar, kterej je zároveň i kuchyní. Tohle všechno člověk zachytí, hned jak tam vleze. Pak přicházej na řadu další změny a vychytávky. Třeba socha mimozemšťana a sídlo dýdžeje. Dj Punk má sídlo na bývalém místě varhaníka. Kdo chce vylézt nahoru, musí se přezout. A platí to i na koncertech.

Celej tenhle kostel koupil Holanďan. Teď vůbec nevím, jaký bych k němu přiřadil přídavný jméno. Prostě Holanďan. Věž předělal na letní byt, kam jezdí se svou rodinou, a z hlavního zbytku je klub, místo, prostor na kulturu – něco mezi tím vším. Byli jsme se v té věži podívat. Všude na točitých schodech byly chcíplý mouchy a dětskej pokoj byl až úplně nahoře. Zvláštní místo. Vzpomněl jsem si na Láskorádův dům v Harry Potterovi. Van der Láskorád. Hehe.

Máme všechno natahaný, a tak beru španělu a začínáme trénovat tři písně, který jsme si připravili. Vůbec nepotřebuju mikrofon. Mikrofon i bedny má v sobě kostel.
Hrajeme docela dlouho. Tady je to a máme to. Pak už konečně přijíždí Mejla s Ondřejem a začíná další tahání a zapojování. Trvá to dlouho, ale nakonec to je. Tentokrát volíme model, že základy položíme ve třech, a pak přijde na řadu Mejla.
Jde nám to dobře.
Tma za oknama už dávno dopadla a to dodává celýmu procesu až mystickou atmosféru.

Nálada je ale fakt dobrá. Kouzlo místa nebývale funguje. Všichni spolupracujou, makaj, a v průběhu dokonce zvládáme píseň zcela rytmicky předělat. Pítrs v ní hraje rytmus, kterej ještě nikde nemáme. Myslím si, že jinde by se to třeba ani nemuselo podařit.
Nakonec si necháváme úplně tu nejpomalejší věc.
Místní bůh možná uznal, že v nás něco je, a tak to dáváme hned z první. Ale ne tak úplně – po první verzi to zkoušíme ještě třikrát nebo čtyřikrát a nakonec uznáváme, že první pokus už nepřekonáme. Ale cejtíme jistou tíživou deku, a tak někoho napadá, že bychom mohli nahrát zcela neplánovaně něco svižnýho. Jdeme do toho. Elfové, skřítci i víly vybíhají z lesa a pogují kolem kostela. Je to tam.

Končíme a slejzáme se společně se správcema objektu, který tam jsou celou dobu s náma, dole u baru a u kamen. Dáváme nějaký piva, pouštíme muziku a kecáme o všem možným. I v takhle zapadlým koutě naší země je flek, kde funguje společenství.
Už není taková zima, ale stejně jsem rád, že jsem si vzal místo jednoho spacáku dva. Pítrs s Mejnem se nakonec rozhodujou jet domů.

„Stejně už to máme všechno nahraný.“

Mám chuť Pítrsovi citovat jeho lehce jízlivé kecy o tom, jak málo zkoušíme a jak spolu málo chodíme na pivo a tak, ale pak si vzpomenu na dva malý prcky, co má doma, a neříkám nic, protože to prostě spolknu a možná i proto, že jsem v kostele.

Z ničeho nic jsou pryč jako pára nad hrncem. Na noc zůstáváme jen Mejla, Ladis, Ondřej, já a místní pořadatelská jednotka. Je to příjemnej večírek. Hrabeme se ušima v devadesátkách. Trochu to smrdí nostalgií. Vytahujeme různý kapely jako horký brambory z popela. Dělali jsme to i v Ústí – a mě napadá, že je to možná jeden ze styčných bodů týhle desky. Takže už mám dva. Asijský pálivý bistra smíchaný s devadesátkama českejch part, kterejm o něco šlo.
To by šlo.

Čas pádí nocí jako posel s důležitou zprávou. Cejtím se podobně jako v Tajným studiu a rozhoduju se odpadnout. Notebook na baru nakonec nikdo nevypíná, a tak mi hraje celou noc do útržkovitý snový změti, kterou možná mixujou křídla lokálních andělů.
Nepamatuju si nic z toho, co se mi zdálo.
Kamna chladnou, teplota klesá, ale v kostele se spí dobře.

Otvírám oči do dne, kterej je mnohem hezčí než ten minulej. Všichni jsou ještě v limbu, a tak se jdu projít do lesa. Sluneční paprsky protrhávají stoupající mlhu. Stromy stojí tiše a nehnutě a snad jen případné cizí skryté oči vnímají můj pohyb. Hledám léčivej pramen, kvůli kterýmu tady ten kostel byl postavenej, ale hledám ho úplně blbě, ale vlastně ho hledám úplně dobře. Pramen je totiž hned vedle kostela a já jdu někam úplně mimo. Nic nenajdu, ale dobře se projdu a nakonec se napiju. Studená voda ze studánky je ráno fakt dobrá. Ještě ke všemu ji piju ze stejného hrníčku, jako jsme měli doma, když jsem byl malej.
Dým stoupající z čaje s citronem a odchod do školy. Potrhlá totalitní základka, kde skoro všechny učitelky řvaly, a ty, co už neřvaly, prodělaly nervový zhroucení. A spokojenej Glum Gusta na to čuměl a já čumím na ten hrníček.

Po mým návratu Soulkostel pomalu procitá. Kofein, čerstvá energie a druhá půlka časovýho úseku, která čeká na to, až všechno zvládneme. Mejlovy kytary a moje zpěvy. Nejdřív nastupuje Mejla. Jeho aparát drtí vnitřní prostor. Nedá se to moc vydržet. Boží akustika je najednou hustý noise.
Vylejzám s ředitelem ven a tam mě to napadá: „Ty vole, kde je klíč od dodávky?“
Ředitel krčí ramenama: „Fakt nevím. Kdo ho měl poslední?“
A je to tady.
Před očima vyvstává obraz dodávkovýho klíče. Hážu ho někomu, protože si ten „někdo“ něco zapomněl v dodávce. A klíč už zůstal v jeho kapse.
Ten „někdo“ už tady není.
Je to Pítrs.
Obléháme ho telefonem, a tak se milej Pítrs musí vrátit na místo činu. Naštěstí je to jen osmdesát kiláků. Stát se to ve Zlíně nebo v Ústí, asi by hodně nadával.
„To se mu to vrátilo. Neměl nás tady nechávat v tý kose,“ směje se Mejla, kterej přerušuje nahrávání a dává pauzu na retko.

Stojíme venku, kopeme do starýho fotbalovýho míče a najednou se tady, uprostřed ničeho, objevuje skupina důchodců-turistů. Jsou to Holanďani. Překvapivě. Fakt. Nekecám. Mejla jim naznačuje, ať jdou dovnitř, a ti nejzvědavější okamžitě lezou do kostela. Pak se osmělují další.
Je to vtipný.
Tady na kraji světa se důchodci z Holandska dívají na to, jak parta zpívající nesrozumitelnou hatmatilkou nahrává něco v kostele, kterej vlastní jejich krajan. Tady už chyběl jen Arjen Robben s jointem v jedný ruce a s rozkvetlým tulipánem v druhý.

Jak rychle se objevili, tak rychle byli zase pryč.

Místo nich přijel Aleš Formánek, pardubický fotograf, a začal fotit. Aleš fotí pořád. A fotí tak důkladně, že v jedný jeho písní, kterou tady nahrajeme, jeho foták zůstane navždy..
Možná že jediná činnost, kterou provozuje častěji než focení, je dýchání. Je neprůstřelnej. Nasadí svůj bezelstný výraz a začne mačkat. Jak říkám: víc než fotí jenom dejchá. Ale jistej si tím nejsem. Ale je taky pravda, že fotí pěkně a já jen trochu nechápu, proč fotí nás.
„Nefotím vás, fotím nahrávání. Akorát jste mě nasrali, že tady není Mejn, toho mám málo. Potřebuju Mejna se sluchátkama na uších!“
Je jasný, že ani protřelej zdrhač Mejn nemá proti Alešovi šanci. Jako vzteklej Shrek v záchvatu dobra nabízím Alešovi zájezd do Zlína. A je to. Tam Mejna Alešátor dostane.

Mejla pokládá kytary a já jdu zpívat. Jde to jako po másle. Nebo spíš jako po špagetách, který máme k obědu. Daří se nám dobře. Dokonce i Pítrs s klíčema přijíždí brzy a zvědavě poslouchá. Finišujeme.
Poslední vokál do poslední písně a je to. To, co ze začátku vypadá jako nedostupná hora, je najednou cílová páska.
Balíme, nakládáme, Ondra hledá klíče a nachází je. Loučíme se Michalem a Mírou a já nacházím další styčnej bod – stejně jako v Ústí jsou tady asistenti. To je funkce, kterou jsme na předchozích nahrávkách neměli. Jasně, občas se někdo přijel na chvíli podívat, ale celou dobu tam nebyl nikdo. Největším držákem je Ladis, kterej se stal žolíkem, takže už musí být všude. A jako bonus je vždy lokální přísada.

Pítrs je zase pryč, Mejla jede s Ondrou do Prahy a my sedáme s Ladisem do dodávky, necháváme Soulkostel za sebou a jedeme domů. Chytáme nějakou šílenou objížďku, a cesta se prodlužuje.
Posloucháme rádio.
V rádiu je to pořád stejný.
Vlk běhá kolem domečku s kůzlátkama a dokonale sterilním a podle pokynů vybroušeným pištivým hláskem zpívá ten správný nesmysl, který mají kůzlátka rádi, a dobrovolně se nechávaj sežrat.
Vrátka jsou otevřená.

Před San Piegem zastavujeme. Podzim je tady. Prší. A protože je ten podzim, neprší, ale chčije.
Chčije na nás a my zase chčijeme na zem do tmy a zimy a z otevřených dveří dodávky hraje do toho našeho chcaní rádio dost zoufalou sračku. Když jsem unavenej, tak holt někdy kleju.
Stojím vedle ředitele.
Kolem prolítávaj auta skrz dešťovou vodu smíchanou s olejem, kterej chčije z dodávky. Chčije prostě úplně všechno.
Stojím vedle ředitele a říkám: „Jede to dobře. Hlavně to teď nesmíme posrat.“




4
Zlín


Za nahrávacím procesem v kostele ve Vernéřovicích u Broumova se ještě ani nezavřely dveře a už do nich začal bušit Zlín.
Bušil do nich mocně a silně a pak je prostě prokopl, protože přišel hned za chvíli. A to bylo dobře – celej systém i vzorec fungoval. Přiznávám se, že jsem měl na začátku obavy, a pak jsem byl příjemně překvapenej, jak dobře všechno probíhá.
„Druhá, ta kratší půlka by po zvládnutý první mohla hrábnout ještě vejš,“ řekl můj vnitřní hlas a ten vnější řekl nahlas: „Drž hubu, ať to nezakřikneš.“
Vostrej týpek, kterej přede mnou stál na benzínce u pokladny, kde mě to napadlo, se tázavě otočil a já se začal smát: „Sorry, to bylo na mě.“
Otočil se zpátky a stáli jsme dál ve frontě.

I my jsme stáli ve frontě na další desku. Sami za sebou, sami před sebou a dokonce i spolu. Tak jako vždycky.
Naštěstí jsme byli natolik soudní (nebo jsme spíš už nebyli tak blbí), že už jsme si během nahrávacího měsíce nedomluvili žádný další koncerty. Mohli jsme nabrat síly a hlavně jsme tu nasbíranou energii nikde zbytečně nevystříleli. Slovo zbytečně je možná v souvislosti s živým hraním přehnaný, ale vážně platí, že chytat víc zajíců v poli se nevyplácí. Nahrávací zajíc není koncertní zajíc. Každej běží jinam.

„Hochu, deska – to by pro vás mělo bejt něco jako olympiáda,“ říká jeden můj známej, co je dost posedlej sportem. Má trochu pravdu, určitá podobnost tam je. Ale u nás se může dopovat. My můžem a oni musej. Chacha. Ale zrovna teď mám pocit, že náš současnej tříletej interval by se ještě mohl protáhnout právě na ten olympijskej cyklus. Čím delší čas, tím větší je možnost nabrat to, co do toho dáš. Jenže na to mnozí hřešej a nenabíraj stejně nic. A tak se dostanu k podstatě, která je asi jediná nejvíc pravdivá a furt platí.

Co do toho dáš, to se ti vrátí. Funguje to. Věřte mi. A když je to prověřený časem, tak je to úplně nejlepší.

Tohle jsem ale už začínal tušit po první desce. Nebo spíš po druhý, tam už jsme zažili trable. Mysleli jsme si, že všechno půjde samo jako na prvotině Brutální všechno. Jenže tam byl nasbíranej materiál za šest let. Poslali jsme tenkrát před druhou deskou demáč Petrovi Fialovi, kterej s náma dělal první tři alba, a on poslal hodnotící dopis. Byla to hodně tvrdá, nekompromisní a hlavně záporná zpětná vazba, která končila větou: „Ani se mi nechce věřit, že tohle je demo od kapely, která nahrála desku Brutální všechno.“ Zalezli jsme tenkrát do zkušebny, začali jsme místo kalení makat a klaplo to. Ale bolelo to a ve studiu jsme všechno nahrávali mnohokrát za sebou. Taky si ale myslím, že Petr s Petrem Slezákem trochu machrovali a naschvál nás těch verzí nechali hrát víc, i když už to třeba bylo dobrý. Fili nám svým hodnocením pomoh, ale taky nás na druhou stranu ve studiu dost rozeštval. Hehe. Ale přežili jsme to. Zas tak hustej nebyl. Třeba Phil Spector střílel z pistole. Na toho neměl. Na druhou stranu přivezl do studia dobrý filmy, to zas bylo ku prospěchu věci. Druhá deska má vlastně příznačnej název – Bestiálně šťastní.

Tahle nahrávka se bude jmenovat jinak.

Takže hurá do Zlína.

Čekalo na nás V Studio Ivo Viktorína. To je místo, kde třeba vnikly zásadní desky kapely Buty, nahrávala tady Iva Bittová nebo AG Flek a spousta dalších dobrejch part. Dokonce tady byl i náš bejvalej producent s Mňágou. Samozřejmě je jasný, že výčet předchozích kapel neznamená automaticky náš úspěch. Ale myslím si, že některý party si to myslej. Hehe.

Když tohle místo Ondra vytáhl z klobouku, bylo jasný, že sem vážně chce.
„Chápeš, to je legendární studio legendárního Ivo Viktorína s legendárním mixem!“ K tomu dodal detailní informace o pověstném mixážním pultu, který pro mě končej hned za slovy mixážní pult.
Tak jo.

Jedeme na to.

Tentokrát startujeme skoro všichni ze San Piega, kam doráží Mejla s Ondrou a přesedaj do k nám do dodávky. Jen Mejn jede po vlastní ose z jižních Čech. Doráží samozřejmě i fotograf Aleš Formánek a má v očích slast z budoucí oázy nových vjemů. Že by Aleš nejel fotit bylo pravděpodobný úplně stejně jako představa, že Ovčáček bude po konci Zemanova prezidentování pracovat jako tiskový mluvčí Greenpeace nebo Člověka v tísni.
Dodávka je zase nacpaná k prasknutí (tentokrát lidma) a rozhodně se v ní nedá hrát na kytaru jako minule. Ale už to stejně nepotřebuju, protože jsem tu už od Ústí nad Labem rozdělanou píseň doma dotáhl a jsem rozhodnutej ji hned po zlínský anabázi poslat ostatním. Jen ji nechávám trochu uležet. Čas vždycky pomůže a hlavně odhalí slabý místa.
Plán je jasnej. Chceme nahrát ve Zlíně čtyři písně. V Ústí a ve Vernéřovicích jsme nahráli tři a na začátku u Ondřeje dvě. Budeme jich mít celkem dvanáct a v Benasu pak dotáhneme dodělávky a možná tu jednu rozdělanou.

Jediná zveřejněná je zatím písnička Trpaslík. Je celkem zajímavé sledovat reakce posluchačů. Trpaslík je asi nejvíc rozporuplně přijatá songa v dějinách naší party. Nenaděláš nic. A já ani nic dělat nechci.
Mám ho rád a nehodlám svůj postoj změnit. Maximálně o tom můžu něco napsat, protože na to mám teď právě chuť.

Od té doby, co vypouštíme první písničku s předstihem, čeká tyhle předvojový písně tvrdej, většinou kritickej drobnohled, protože vyčuhujou z řady, která ještě neexistuje. Holka s lebkou nebo Krásný smutný den dopadly podobně. Ale řek bych, že čouhaj z tý řady dál, i když už ta řada existuje.
Vždycky mě fascinujou komentáře typu: „Už to není jako dřív.“

Už to není jako dřív je vlastně absolutní pravda. Opakuju si pro sebe tu větu: Už to není jako dřív. Cejtím to. Je tam ta zklamaná nostalgie. Ještě jednou, řekni si to. Pěkně se zavřenýma očima se slzama na krajíčku a nenápadným úsměvem.
Dřív.
Ty vole, dřív. Kašlu na dřív. To je uřízlej pařez v lese, na kterým tančí zákeřná víla. Zákeřná víla, která si myslí, že má patent na to, jak co bylo a jak co má bejt a hlavně, že je to tam, kam vidí jen ona, ale nikdy – a to mi věřte – NIKDY to za tebe neudělá. Šel jsem na The Cure a možná to bylo jako dřív a nešel jsem na Pixies, protože tam není Kim Deal, a tím pádem to nemohlo být jako dřív.
Obojí je úplná blbost takhle brát. Ale stejně to tak – jako miliardy dalších lidí – mám a dost dlouho mi trvá, než přijdu na to, že třeba na ty Pixies jsem prostě jen nechtěl jít sám. A to je moje chyba. Buď je to dobrý nebo není. Cure dobrý byli a Pixies nevím, protože jsem tam nebyl.
Nostalgie je past, do který dokola dobrovolně lezeš a ještě všechny seřveš, když tě z ní vytáhnou.
„Co děláte?! Bylo tam tak krásně a čas byl trpaslík!“
„Kde?“ ptají se překvapení záchranáři
„No tam... Stály tam holky na baru a místo deseti bylo najednou půl třetí a přitom se ten čas vůbec nehejbal. Poslouchal jsem, jak se bavěj. Byly úplně nasáklý kořkou a říkaly o chlapech dost hustý věci. Byly to vlastně už spíš ženy než holky, který obětovaly spoustu takovejhle možností jít zapařit nebo na koncert kvůli svejm dětem, protože prostě neměly hlídání. Takže v sobě měly pěkně nastřádanou kalící touhu. Bylo zajímavý to sledovat. Celou dobu se bavily o tom, jaký to bylo dřív, a bylo jasný, že zejtra ráno rozhodně dřív vstávat nebudou.“
„Takže Trpaslík je vlastně o tom, jak to bylo dřív, a už to tak není, protože to nejde?“ ptá se pan anděl strážný naší kapely.
A pak se promění v borce, kterej je přesvědčenej, že jeho prdy jsou vonící čarokrásy stejně jako jeho kulturní vjemy, a žoviálně s důležitým uchechtnutím na konci dodává: „No jestli to má být takhle být, tak to takhle je. To už je prostě rozhodnutý.“
„Dlouho si tady nebyl, Bertile.“
„Asi jsem nebyl potřeba.“
„Ale byl. Pořád seš potřeba, ale teď právě potřeba nejseš. Teď to zvládnu sám.“
Bertil smutně pokrčí rameny, vezme zpátky svou pravou podobu, začne se rozmazávat a pronese poslední větu: „Nejlepší na tom je, že asi v tý chvíli, ve chvíli, kdy probíhá dřív, nikdo neřeší, jak to bude vnímat potom.“
„Jasně, třeba když sedíš na záchodě.“

Ozvěna Bertilova cinkajícího smíchu proniká přes lebku do mýho mozku jako bodec lyžařské hole čerstvě napadlým sněhem a pak se stejně rychle ztrácí.

Představuju si situaci, kdybychom se strojem času přenesli do našeho prvního koncertu u Žlutýho psa. Pěkně se svejma současnýma schopnostma po skoro dvou tisících koncertech, ale měli bychom samozřejmě tehdejší maskování. Ty lepší ksichty. Pro mnohý tehdejší účastníky festivalu Waynestock by to byl obří šok. Nýmandi vrací úder. Na začátku našeho příběhu jsme hráli hrozně. Teda vlastně dřív. Nedovedete si představit, jak špatný to bylo. Ale měli jsme u prdele všechny, co nám to říkali. A to je přesně to, co je potřeba. Pořád. I teď. Každej má v sobě zákeřnou vílu na uřízlým pařezu. Tak bacha na ty přibývající letokruhy.

Ale ten posun strojem času by nebyl spravedlivej. Takový věci se odehrávají jen ve filmech, v knížkách, v hlavách a v muzeu.

Dodávka hučí dál.

„Píseň, která vyvolává i negativní emoce, je rozhodně lepší než ta, která nevyvolává žádný,“ tvrdí někdo v dodávce a já teď už nevím, kdo to byl. Můžete si vsadit.
Takže zcela úplně a nekompromisně kašlu na každýho, kdo si myslí, že už to není jako... Dřív. Ble. Hnusná zimnice na páteři. Jsem se v tom teda dobře porejpal. To byla skoro až absolutní nimravka. Tady už pomůže jen paní Láryfáry. Pohlaďte mě po hlavě, uvařte mi čaj a řekněte, že svět je v pořádku, paní Láryfáry. Řekněte, ať si tu novou desku Pixies poslechnu pořádně, protože je dobrá. Řekněte, že ta paní učitelka, co bydlí naproti, nemá pravdu, když říká, že do škol teď přicházej děti týnejdžrů z devadesátejch let, který si mysleli, že je možný úplně všechno, protože to tak chvíli bylo, a vychovávaj podle toho svý děti. A že se s nima nedá bavit. A že jsou ty děti nezvladatelný, protože to maj od nich – a co si má učitelka jako počít? Měla by se za vámi stavit pro nějakej lék nebo tak něco. Má těžkou, špatně placenou práci.

Ale pravda se dá vždycky hledat hodně dlouho, a ani teď vlastně nevím, kolik hlušiny jsem vyslech nebo sám vykopal. Ale snažil jsem se. Ale co je a není chyba, většinou odhalí až čas nebo patolog.

„A seš u toho! Konečně ses k tomu prokousal, lídře!“ Bertil Bizaro se opět namachrovaně roztahuje v dodávce a dělá neviditelný obličeje do Alešova foťáku. Pak se otáčí přímo na mě a nadechuje se, aby vypustil nějakej odpornej, útočnej rejp. Jenže přesně v tu chvíli někdo v dodávce vypouští obří, tříštivotrhavý prd přímo do Bertilova nádechu.
„Dneska si definitivně skončil, cejtíš to? Tvý vlastní prdy jsou jen navoněný slepý náboje,“ řvu vítězně a rychle si nasazuju čerstvě vypadlou plynovou masku.

Je to jen hudba.

Hudba je skvělá. Hudba není chirurgie. Tam chyba není zajímavá, tam je chyba průser.
Mlácení do klávesnice má svoji poetiku.
Vrať se zpátky!

Cesta do Zlína je dlouhá. Čumím z okýnka, sedím na uřízlým pařezu a trapně a hlavně nostalgicky vzpomínám, jak si nás tam jel okouknout někdy v roce 2002 Fořťák s Dydlou z Ameby. Ředitelovi se tenkrát narodily dvojčata, chodil do fachy, přestával to stíhat a na nás začínali chodit lidi. Léta dřiny, telefonování a objíždění všech možných pajzlů a bizarních míst v místním hobitíně se začínaly vracet. Fořťák dal Ladisovi nabídku a jel se podívat, jak fungujeme. Golem byl narvanej k prasknutí, a tak nabídka platila dál. Ladis řek, ať to vezmeme, a fixa šla pod Amebu, speciálně pod Dydlu. A přišla další dřina, další ježdění a další telefonování. Oheň byl rozfoukanej, ale bylo potřeba ještě přiložit. Všichni jsme přikládali a někdy jsme do toho ohýnku dost debilně močili, ale naštěstí to nikdy úplně nezhaslo. Chacha.
Jo, jo, to byly časy.

Teď už je to všechno trochu jinak, ale zároveň je to vlastně stejně. Jsme pořád s Dydlou, jen už nejsme pod Amebou, Ladis má San Piego records, furt musíme přikládat, furt máme tendenci zrušit rozfoukaný ohně a někdy se lekáme, když to pěkně hoří – jsme prostě takoví. Musím to tak brát i přes všechny pravdy Franka Zappy.
A Golem is dead. Nebyl to špatnej klub, ale ten sloup uprostřed pódia mně fakt vadil.
Skoro všichni muzikanti vždycky o Golemu mluvili jako o luxusním klubu, ve kterým je prestiž si zahrát.
„Chápeš, to je klub, kde je vířivka! To je něco!“
Vzpomněl jsem si na hnusnou, nefunkční vířivku, ve který byly nalepený zaschlý, zkrystalizovaný a jinak se vyskytující sekrety ze všech možných podivínů našeho světa. Nevlez bych tam ani po deseti pivech. Ha! Tady dřív nefunguje. Pomoc! Dřív se zase vrací. Už jsem jako Holowitz z Big Bang Theory, když se vrátil z vesmíru.
Ale koncerty v Golemu byly skvělý. A ve své době to byl fakt dobrej klub s dobrým zázemím. Dobrý je za tři? Možná jo. Hehe. Taky tam v šatně byla spousta samolepek různých kapel. Vždycky jsem se díval na jednoho borce, kterýmu jsem říkal Kočičák. Koukal tam na mě spolu se zbytkem svý party. Přišlo mi, že debilnější samolepku jsem nikdy neviděl, ale stejně jsem se na ni vždycky podíval. Snažil jsem se v tom najít nějaký vyšší poselství. Dlouhý chvíle s Kočičákem. Kočičákův dizajn. Co chce říct Kočičák světu? Kam míří? Že by do vířivky? Když jsme tam spali, proběhlo navíc ještě ráno s Kočičákem. Možná tam je ještě v ruinách nalepenej. A nad ním dál duní bowling a nad bowlingem se vznášej všechny ty kalící energie z těch lidí, co tam stokrát zůstali do rána.

Howgh, ale ještě ne úplně.

Přijeli jsme do Zlína. Studio V se nachází přímo v divadle. Přivítal nás novej bubeník z Mňágy Marcel Gabriel a Petr Vavřík z kapely Buty. Mimo to, že hrajou, taky makaj v tom studiu.
Tak jsme začali makat i my a zase to jelo. Snažili jsme se zase vydolovat těch dvacet nebo třicet procent. O co jako jde? Co to tady třepeš, mimoide?

Dobře, zkusím to.

Myslím si, že ve chvíli, kdy doma něco zaznamenáš nebo nahraješ kostru dema s kapelou ve zkušebně a zachytíš melodii, ze který vzejde následně alespoň část textu nebo jedno slovo, právě v této ničím nerušené chvíli už je v podstatě písnička na světě.
Je jako dítě, který se právě narodí. Se všema rodovýma dispozicema, vlohama i chybama. Sedmdesát nebo možná osmdesát procent je danejch. No a o těch dvacet nebo třicet následnejch procent probíhá boj smíchanej se šachovou partií, radostí, odhodláním, náhodou a štěstím. A hlavně jsou to ta nejdůležitější procenta. Jak u dítěte, tak u písničky.
Otázkou je, zda se podaří přihodit ty správný hodnoty. Protože když ne, je to většinou horší než to blbý demo, a ty nevíš, kde se to všechno ztratilo.

Ale my nic neztrácíme a jedeme jako fretky. Dokonce se nikdo ani neurazí a ani se nikdo nenasere. A když jo, tak to dobře maskuje nebo v lepším případě překousne. Táhneme to do večera a mizíme na základnu. Tentokrát totiž nespíme přímo ve studiu, ale máme – světe, div se – hotel! A to je odměna.
Pod hotelem je bar s motorkou na zdi a v tom baru je jukebox. Sypeme do něj prachy a pouštíme si kapely, kterejm o něco šlo. Předbíháme se z nějakou partou, která si pouští většinou party, kterejm podle mě nešlo (o) nic.

Ve chvíli, kdy by se akce mohla zvrhnout v horší kalbu, bar zavírá. K našemu stolu přichází asi šedesátiletej tlusťoch a solí do nás svůj životní příběh.
Je mluvící žok chlastu a trvá mu celkem dost dlouho, než nám sdělí to samý desetkrát po sobě. Trpělivě a chápavě mu nasloucháme (kurva, kdybychom to tak uměli mezi sebou!), a když už je po všem, protože barman dopočítává kasu, tlusťoch mizí s neznámou dívkou neznámo kam. Teoretizujeme, jestli je to jeho milenka, dcera nebo snad vnučka, a odcházíme na pokoje. Tahle chvíle rozhodne, jestli mi zejtra bude celej den špatně, nebo ne. Stojím na balkoně Mejlova a Pítrsova pokoje, kde se ve vzduchu vznáší afterparty po afterparty, a rozhoduju se správně. Spánek forever.

Ráno je trochu tvrdší, ale fakt jen trochu. Snídaně to zachraňuje. Studio čeká. Studio čeká, až Ondra, Mejla a Pítrs prohrabou nějakej šílenej obchod s pseudoveteší. Stojím venku s Ladisem a cejtím, že mi přeci jenom je trochu špatně. Ale studiu je úplně u prdele, že ti je špatně. Studio je tady, ty vole, pro tebe, tak toho využij, brachu, a napumpuj adrenalin do mozku.

Na chvíli se v něm zjevuje i sám Ivo Viktorín. Je tichý a nenápadný a mihne se prostorem jako duch, jako stín nebo možná trochu jako revizor, který přichází právě ve chvíli, kdy se dveře definitivně zabouchly.
Všichni máme jízdenky. I Aleš Formánek, kterej fotí a fotí a fotí. A taky nahrává videa. A my nahráváme písně.
Vyrážíme s Ladisem na i pro oběd. Asijský bistro ve Zlíně s nejvíc pálivou omáčkou pro Ondru Ježka.
„Vy chtít mocchodněpálivá?“ ptá paní z Asie.
Ano! My chtít hypergigaultramaocetungpálivá!
Dáváme tam do těch nudlí koňskou dávku, ale s producentem to ani nehne. Zblajzne oběd a ještě se mlsně olízne: „Dneska to celkem šlo.“

Makáme dál v klasickým modelu, kterej parádně oživuje přicházející host. Poprvé budeme mít na desce saxofon. Leo Hanuš z kapely Ropa ho tam nasolí a je to.
V divadle začíná představení. Jdu na zpěvy a čas letí. Na poslední vokál už nemám sílu. Deathmetalová fistule z minulý písně si vybrala svou daň. Ale ta fistule – to se mi fakt povedlo! Kiske s Helloween by cejtil konkurenci.
Rozhodujeme se, že poslední zpěv necháme na dodělávky, a začínáme balit. Takhle rychle a okamžitě to zničehonic končí.
Je to to nejtišší balení v dějinách naší party. Něco mezi Dannyho parťákama a magazínem pro hluchoněmý.
Proplouváme labyrintem divadla, nemluvíme, gestikulujeme a kličkujeme mezi zrovna nevyužitými kulisami a zastřeně doléhajícími zvuky lehce vzdáleného představení. Herci vytvářejí odpočívadlo pro všechny, kteří přišli vypadnout ze své reality, a k tomu nepotřebují cizí hluk. Chápeme to a snažíme se být zticha.
Loučíme se s Ondrou, kterej zůstává na místě, protože má přijet kapela Nesbits, ve který hraje a chce tady nahrát i jejich desku.
Šílenost.
Když ho tak sleduju, nevypadá moc našláple. Říkám si, že to pro něj bude podobný jako uběhnout dvakrát za sebou hodně dlouhou trať, ale odhodlání má dost. Asi jede na tu pálivou omáčku.

Sedáme do dodávky, Ladis startuje a předposlední fáze je za námi. Zbývá už jen poslední studio.
Jasně, mohl bych napsat, že to sekáme jako Baťa cvičky. Byli jsme přece ve Zlíně. Ale není to pravda.
Je to poctivá, táhlá ruční výroba po tříletým sběru a kompostování. Na konci bude asi tak čtyřicet minut naší hudby.
Těším se na chvíli, až to všechno úplně hotový a já si novou desku poprvé sám pustím. Vím, jaký to bude.
Bude to, jako když jsem byl malej, vyšlapal jsem s lyžema na kopec a pak jsem se pustil dolů. Nahoru to vždycky trvalo strašně dlouho. Ale ten moment, kdy jsem se rozjel, byl vždycky moc dobrej. A možná ještě lepší byl ten moment, když jsem tam vylez a jen tak jsem tam stál. To je vlastně ten nejlepší stav. Úleva, krátká radost, cíl a pak zase pomalu nahoru.

Tak to je.


5
Benas


Poslední nahrávací dobrodružství nás čekalo v Benasu na Seči.
Benas je tak trochu naše domácí půda.
Možná už mnohem víc než tak trochu.
Od roku 2007 tady míváme kapelní soustředění. Celý to vzniklo tak, že po nahrání Krásy nesmírné jsme cejtili, že by to chtělo změnu. Nejdřív jsme to tak asi necejtili, ale pak už to bylo cejtit tak nějak samo od sebe. To tak někdy bejvá.
Mejn s Mejlou byli v Praze, hráli jsme hodně a zkoušeli jsme málo. Spíš jsme nezkoušeli vůbec. Nálada v kapele taky nebyla úplně nejlepší. Byli jsme přehraný, hádali jsme se a neměli jsme žádnej plán, jak a co a hlavně kde a s kým nahrajeme. Nebylo to úplně nejhlubší dno, ale mělký dno to bylo.
Naštěstí se podařilo vyřešit.
Pamatuju si na tu situaci docela přesně.

V té době – myslím, že to snad i byl přímo ten týden, kdy se to vyřešilo – totiž vyhodili Michala Hrůzu z Ready Kirken a my jsme jeli hrát do Ostravy. V pátek večer jsme někde dohráli a projížděli zbytkem noci na nějakou ubytovnu v Ostravě. Měli jsme tam chvíli spát a pak někdy brzy odpoledne odehrát v Ostravě koncert.
Takhle jsme to vymysleli – přejedeme rovnou a alespoň trochu se dospíme. Někoho napadlo, že bychom to mohli vzít přes Polsko. Byli jsme někde nahoře u polskejch hranic. Ale fakt si nepamatuju, odkud jsme to jeli. To je jedno. Prostě to tak bylo.
Po dlouhý době jsme se všichni sešli v dodávce a samozřejmě jsme začali probírat někde na polský dálnici pro nás neuvěřitelnej Hrůzičův vyhazov.
„Vidíš, že to jde,“ začal rejt Mejla a všichni se významně uchechtli.
Ale tam hluboko uvnitř jsme všichni moc dobře cejtili, že to zas tak moc nejde. S Ready Kirken jsme měli jeden čas i společnou zkušebnu, takže nám to nebylo úplně lhostejný. Nikdo nepronesl tu jízlivou větu, která se pronáší o těch, který ti lhostejný jsou. Nikdo neřek: „Je po nich.“

Najednou bylo mnohem víc jasný, že když se nedohodneme, postupem času se dostaneme do podobnýho průseru jako Kirkeni.
Najednou hrozilo, že někde v nějaký jiný dodávce někdo řekne: „No jo, tak je po nich.“
Cizí průser nás spojil. A najednou to šlo.
Začali jsme se bavit normálně upřímně a vylezlo z toho, že většina už v Citronu s Filim nahrávat nechce a musíme najít někoho jinýho.
Vybrali jsme několik lidí, kterým jsme pak už lehce přiopilí přímo z dodávky volali, jestli by s námi nechtěli nahrávat. Pítrs třeba volal Romanovi Holýmu. To bylo celkem vtipný. Ale Roman Holý se nakonec nekonal. Vzpomněl jsem si, že mi kamarád Ondra Pečenka říkal, že akorát nahrává s nějakým Dušanem Neuwerthem a ten nějakej Dušan řekl, že by s námi rád nahrával. Řekl jsem to v dodávce a všichni řekli jo. Dušan Neuwerth řekl taky jo a všichni jsme úplně nakonec řekli uf, ale nikdo teda neřekl nahlas.

A bylo to. V dodávce se rozhostilo klid a mír a ticho. Ale jen na chvíli..

Další problém byl, jak budeme zkoušet a jak připravíme novej matroš. A jsme konečně u toho. Vzpomněli jsme si na Benas, kde jsme kdysi nahrávali demáč Smutné a veselé vraždy.
„Ty vole, tam byl podivnej borec, kterej z nás měl srandu, že neumíme hrát.“
„To měl asi tenkrát pravdu.“
Vzpomněl jsem si na Pítrse, jak přišel do studia s ideou, že nejlepší je nahrávat nahatej.
Domluvili jsme s tím „podivným borcem“ – hehe – nyní již majitelem studia Mílou Sládkem a jezdili jsme tam celou zimu. Vznikla z toho deska Fenomén, která se fakt povedla a hodila nás do jinýho levelu. Všechno to končilo ve vyprodaný Lucerně. Bylo to neuvěřitelný.
Stačila k tomu jedna jediná cesta v dodávce. Takovej ten okamžik, kdy uděláš přesně to, co máš udělat, vesmír ti přeje a ty bereš jackpot.
Tak to bylo.

Od té doby do Benasu pořád jezdíme a připravujeme tam nový písničky. Míla Sládek už není ten podivnej borec. Je to kámoš, kterej má absolutní hudební sluch, a hlavně je to člověk , kterej umí zvládnout nájezd naší podivínský party. Dokonce jsme u něj nahráli i soundtrack k filmu Čtyři slunce a vznikly tam i obě desky Mixle v piksle.

Míla studio pořád vylepšuje a nečeká na místě, i když už to správný místo našel.
Základní vylepšení proběhlo v okamžiku, kdy studio z betonový kobky v Seči přestěhoval nahoru nad městečko na kopec, kam se zároveň přestěhoval se svou rodinou i on. Celej objekt je obklopenej loukama, za nimi jsou lesy a ty to všechno můžeš pozorovat z okna, když nahráváš. Na zahradě rostou stromy a vedle v ohradě má jeho žena koně a poníka.
Pamatuju si na chvíli, kdy jsme tam zpíval písničku Čtyři slunce a celý pasoucí se stádo krav se najednou začalo čím dál tím víc přibližovat a zvědavě na mě čumělo.
„To je znamení. To bude hit!“ chechtal se Míla do sluchátek.
Měl pravdu.

V době, kdy jsme vybírali místa na novou desku, měl čerstvě koupenej mixpult OTARI a ten Ondřeje zaujal.

„Benas nemůžeme vynechat, to je jasný.“

A zase jsme tam jeli.

Tentokrát jsme se tam vlastně spíš sjeli. Ze všech možných světových stran. Kruh se uzavřel. Před rokem jsme tady dodělali demo, z kterýho tahle deska vzejde. Bylo jasný, že tady to taky i dotáhneme.
Přijel jsem, otevřely se dveře a Míla vylez ze studia.
„Vypsaná fixa přijela včas – co se děje?“
„Jenom ta lepší část, kámo, jen ta lepší část.“
Mejn s Pítrsem už tam byli a Mejla s Ondrou měli jen půlhodinový zpoždění.

Takže jsme nejlepší část byli všichni.

Postavili jsme rychlostí blesku všechno nikoli tak, jak to děláme pokaždé, ale tak, jak to postavil Ondra, když jsme nabírali Čtyři slunce.
Pak přijel Mejla s Ondřejem, kterej se tvářil spokojeně, protože všechno bylo připravený podle jeho přání. Ruchový mikrofony zase stály v kuchyni a muselo se dávat bacha, aby nikdo nezapnul rychlovarnou konvici.
Pak se Ondřej vrhl do studia a totálně přeinstaloval nahrávací program. Míla na to koukal a možná se trošku pohyboval někde mezi cynickým vtipem a lehčím zhroucením.
„Horší, než když v minus patnácti Márdi zapomněl zavřít a vítr vylomil vchodový dveře, to snad nebude,“ pronesl Míla zkroušeným hlasem.
Nakonec to kluci nějak zvládli, zprovoznili a začali jsme nahrávat.
Šlo to skvěle.
Původně jsme měli v plánu, že budeme dotáčet jen to, co jsme jinde nestihli. Ale nakonec jsme nahráli dvě úplně nový písně.
První byla ta, která mě napadla v Ústí nad Labem. Druhou jsem objevil úplnou náhodou doma v kompu pár dní před posledním nahráváním. I když to tak nevypadalo, byla to pro naši novou desku celkem zásadní chvíle.
Tahle píseň totiž dala desce název.

Na konci prvního dne jsme měli až na pár kytar nahraný všechno. Mohla proto proběhnout oslavná kalba v místní hospodě, nad níž jsme byli ubytovaný. Nejdřív jsme šli normálně na pivo, ale postupem času pivo přešlo do oslavné kalby.
Pak už to byla gigaoslavná pařba. A na konci nebo spíš těsně nad ránem na hotelu v Seči to už bylo skoro extrémní šílenství.
Dovolil bych si citovat jednu větu z deníku Roberta Smithe, kterej si vedl během tour The Cure po Jižní Americe: „Probudil jsem se ráno s pocitem, že moje chlastání mě totálně odrovnalo.“
Líp své probuzení nedokážu popsat.
Vedle na posteli ležel Pítrs a nebyl na tom o moc líp.
„Ty vole, koho napadlo nakonec přinést to starý víno, co bylo v dodávce?“
„Těžko říct.“

Mejlova postel byla prázdná. Mejla s Ondrou dopadli o fous líp, a díky tomu se nahrávání nerozpadlo. Nejlíp se měl Mejn, kterej jel večer domů.
Co si půjčíš, vrátíš. Kalba je taková pozitivní energie na hypotéku. Bylo jasný, že tři hodiny euforie budeme splácet celej den. Haha.
Doplížili jsme se dolů do restaurace na polívku. Mlčky jsme ji do sebe naházeli, servírka se na nás ironicky podívala a řekla: „Přeju vám pěknej den, pánové.“
Přemýšlel jsem, jestli jí mám říct, ať mi vrátí dýško.

Vylezli jsme nahoru na kopec do studia. Čerstvej vzduch má své nepopsatelné kouzlo, který v normálním stavu skoro nikdy nevnímáš.
Mejla natáčel kytary. Pak jsem šel nahrát poslední španělku, která mi zbývala.
Nebylo mi nejlíp, ale dal jsem to.
Množství lidí ve studiu se začalo snižovat.
Mejn byl už dávno pryč a po něm jako druhej zmizel ředitel, kterej odvez vypůjčenou kytaru do Vysokýho Mejta. Pítrsův metabolismus porazil zbytkáč, Pítrs nasedl do káry a byl fuč taky. Mejla dohrál svý poslední party, na studio dopadla tma a začali jsme balit.
Byl přesně ten bod, kdy to mělo skončit. Štafetu jsme předali Ondrovi. Jeho jsme si vybrali, aby desku dotáhl do cíle. Nevypadal, že by na to neměl.

Nasedl jsem do svýho starýho opla a jel jsem domů. Cesta ze Seče do San Piega byla tmavá. Zatáčky, les a pak dolů z úpatí Železnejch hor.
Světla prořezávala tmu. Barevný listy, který vypustily barvy před smrtí, ležely mokrý na asfaltu. Dal jsem automaticky flashku s demáčem do rádia. Pak jsem ji zase neautomaticky vytáhl.
„Až přijedu domů, celý to vymažu.“
Cejtil jsem velkou úlevu a zároveň i tichou nedočkavost. Byl jsem běžec na třetím úseku, kterej právě předal kolík a kouká s nadějí na záda finišmana.


A nakonec jsem se dočkal. Ondra to měsíc míchal a pak to poslal.
Zbývalo jen udělat pořadí. První song byl jasnej. Klid a mír a ticho. Když jsme tuhle songu nahráli v Benasu nahráli, tak jsem utrousil: „To by mohlo bejt dobrý na konec.“

Ondřej seděl u mixu, nasadil svůj lehce ironickej škleb a řek: „Nakonec by to dal jenom srab.“

Smáli jsme se dlouho a začalo nám vrtat hlavou, že by to mohlo bejt první. Vlastně to bylo jasný, že to bude první.
V tu chvíli se objevil náčelník Pohybující se muž a řek: „Tady to někde je.“

Řadil jsem doma další písně za sebe. Všechno do sebe zapadalo, jen jsem úplně nevěděl, co dát na konec. Vzal jsem mobil a vytočil jsem Ondřeje: „Hele, když jsi vymyslel, čím to začne, tak mi ještě řekni, čím by to mělo končit.“

Reakce byla blesková: „To je jasný! Chvíle.“

Koukal jsem na papírky s názvy písní. Ničím nerušená chvíle ležela sama vedle a furt se nikam nehodila.
„Ty vole, Chvíle? To je blbost, ne? No jo vlastně, Chvíle! Dyť na to celou dobu čumím!
Tak dík!“
Seřadil jsem pořadí, otevřel jsem si flašku vína a pustil jsem to.

Pohybující se muž vyrazil a šel.

Šel, jel, občas se se zastavil, aby si odpočinul nebo aby se pořádně podíval na stopy nebo do mapy a pak šel zase dál. Občas se pobaveně smál nad bludama, který na cestě zaslech. Spousta lidí mu vnucovala své pravdy, pocity a závěry, ale jako nejlepší se nakonec ukázaly věty těch, kteří šli chvíli s ním, mluvili jen jednou za čas a rovnou k věci. Pohybujíci se muž šel dál a šel jen tím směrem, o kterém si upřímně myslel, že je správnej. Někdy to byla oklika, někdy slepá stezka a někdy úplně zabloudil, ale vždycky se z toho poučil.
Byl to náčelník „Pohybující se muž“ a věděl jedno.

Každý může být šťastný. I ten nejbezvýznamnější muž může mít svou píseň díků.

Nakonec dorazil a možná našel to, co hledal, a možná věděl, že musí zase dál.
A tak je to furt.
Celej život.

čtvrtek 23. února 2017

Zvukový zajímavosti a zvláštnosti na nový desce


Ahoj lidi!

Deska je venku, ale blog nekončí. Pořád je toho dost o čem se dá psát. Fixí lid parádně poslouchá a docela dost se ptá, tak snad tímto menším- zpětným ohlédnutím ukojím část zvědavců. Musel jsem napsat Ondrovi, aby mi sdělil co "to" tam nebo jinde bylo..
Přišel jsem na to, že na této desce je v každé písni něco, co je se ještě v nahrávací historii VF nikdy nestalo nebo to nebylo použito.

A to je podle mě dobře.


Pojďme na to.


Klid a mír a ticho

V této písni je záměrně podpořená chyba, která vznikla díky přehmátnutí a toto přehmátnutí bylo dále podporováno, vybrušováno a následně ještě obaleno rhodes pianem , varhanama a nějakým dalším syntákem. Nahrál to tam Ondřej při míchačce. Vznikla hodně zajímavá harmonie a písni to moc pomohlo. Je to jako, když člověk něco hledá a najednou si myslí, že už to má , zpozorní, ale nakonec zjistí, že to není ono. Tak hledá dál.

https://www.youtube.com/watch?v=O6YuTHheAJ8


Inkoustový ruce

Tady je hodně zajímavý zvuk kravích zvonců, který je slyšet ve třetí sloce. Nejdřív tam byl ještě kus textu, ale ten jsme nakonec vyhodili. Takže ted je to vlastně mezihra. Hurá máme mezihru.. Připomíná mi to (ten zvuk) rachtající školní tašku na zádech. Jednou mě takhle jeden kluk na základce ve třetí naháněl a normálně mi zapích nůž do tý mojí tašky. Tak to rachtání bylo ještě víc slyšet. Byla to hustá škola. Pak samozřejmě musím zmínit kjůrovskej synták microkorg a barytonku, kterou nám půjčil Karpish. Z toho blahem slintám a beru to i trochu jako hold za všechny ty Robertovy dary a i ten koncert na kterým jsem byl, když jsme tuhle desku dělali.

https://www.youtube.com/watch?v=9byyYz8cHZk


Náklaďák


Úplně na začátku zazní něco, co mi připomíná takovou tu houkačku na dětským kole. Ptáte se co to je? Je to hlasovej simulátor japonský zpěvačky Miku. Sedí tam skvěle. Klid na silnici a najednou proletí náklaďák. Bouchne to, řítí se to a neuhne to. No a basa-ta Mejnova basa, ta je jako motor. Kape z ní olej, kouří se z ní. Vidím to a cítím to. A ještě něco-Pítrs to namlátil jako zvíře.

https://www.youtube.com/watch?v=aXn3TccYsow


Limity

Klavír jsme na desce nikdy neměli. Nebo možná jo, ale takovejhle klavír ne. Opět Ondřejova práce. Celou songu to definitivně hodilo na správnou kolej. Paradoxní je to, že to vymyslel ten, co to chtěl nejvíc vyhodit. Když viděl, jak se Mejla snaží, tak to prostě vylepšil. Taky se mi líbí, jak je tam nechaný radostný houknutí z toho, že si doběh ten vlak, kterej ti skoro ujel. Celkově to má hebkej, sametovej a sytej zvuk. I já se svým zničeným sluchem si to užívám. Někdo třeba řekne, že nahrávka je o fous tišší, ale případný nahulení by právě sebralo hebkost toho soundu. A volume umí ovládat každej-cílový limity sice jsou, ale dá se kroutit daleko.


https://www.youtube.com/watch?v=bwGBp3rN2NA



Siky Romero

Tohle se zase chtěl vyhodit právě Mejla. Pak se pochlapil a nahrál tam kytary podle své „starší“ hry. Prostě vypnul dýleje- hehe. Ale všechny kytary jeho nejsou to i jááá-další hehe. Doprovodnej vysokej šílenej vokál v refrénu mi vydržel jen na dva pokusy, ale stačilo to. Úplně bych zapomněl na Mejnáka, kterej tam hraje basu jako z „Jáchyme hod ho do stroje“ a pohybuje se někde mezi hardcorem a operou.

https://www.youtube.com/watch?v=t491DRoSDTI


Místo

Tuhle písničku velice vylepšil rytmus, kterej na poslední chvíli vymyslel Ondřej. Byla fuška se to na „místě“ naučit, ale stálo to za to. Beglajtová kytara byla stažená na polovinu a původně byla jen pomocná. Nakonec měla takovej zvláštní „jemněbustřenej“ zvuk, že tam zůstala, protože nic lepšího nebylo na skladě. Ve sloce je ještě nenápadnej, ale moc hezkej zvuk na italskej synták crumar ds1. Pro nás zatím překvapivej, kterej sbírá body a taky je to kandidát na klip. Úplně nejvíc vtipná je tečka celé písně. Na nahrávku se prosadil i fotograf Aleš Formánek, kterej s náma pobýval ve studiu. Odlétaj černobíle.. Lidé, ptáci a nakonec i Alešovy fotky. Je to pravda. Tak to je.

https://www.youtube.com/watch?v=u6FW1-KbWGw


Robí Valentýn

Tak tady jsme se pobavili. Naschvál falešnej a mimoidní ton na basu (vymyslel to Ježek-hehe) vyrobil to, co bylo potřeba. Nejdřív jsme to nemohli nahrát, protože jsme se tomu smáli a něco z toho se možná podařilo dostat do atmosféry písně. Ale falešnej ton vítězí.. V romantickém filmu se objevil škodolibý záškodník. Takovej skřítek, kterej se tam na konci všemu ještě zachechtá a běží jinam. Ale až úplně na konci. Bacha na něj.

https://www.youtube.com/watch?v=QQlCshFqe0Y


Zachytávač

Další poprvé. Poprvé máme na desce banjo. V Jámoru se někdy dějou věci, když tam nejsme. No jo. Furt jsem na to asi čekal, protože když mi bylo sedm, tak jsem furt poslouchal Ivana Mládka. Ivan nemohl a tak se to musel naučit producent. Pak je tam asi největší řev, který jsem kdy vypustil-snad jenom v písni Naše nebe jsem šel takhle do plnejch. Zajímavý na tom je, že si u obou dvou stále úplně detailně vybavuju tu chvíli po tom řvaní. Asi nějakej holotrop efekt, kterej se trvale podepíše v mozku a chodník řvaní.


https://www.youtube.com/watch?v=QQlCshFqe0Y



Výři a Zívové

A poprvé máme na desce i saxofon. Ale Mnága to není. Leo Hanuš přišel do studia, vypadal, že je to takovej „mouchysněztesimě“ a nakonec my žereme to, co tam nahrál. Absolutní trefa! Tuhle věc chtěl pro změnu vyhodit Mejn. Ted už ji vyhodit nechce. Nikdo ji nechce vyhodit a Pítrs na to prý natočí klip. Jo a na konci je Beethoven. To je definitivní bonus.


https://www.youtube.com/watch?v=G1zLkhBI75c



Mariánské léto

Tady hraje kostel. To je jasný. Hned na začátku nejvíc a pak i dál. To ticho je mocný. Kytary jsou hustý. Když to tam Mejla solil, tak jsem se šel projít do lesa. Taky tam Ondřej nechal moje klapání zubama. Pítrs tam totiž tak všelijak tukal a já si potřeboval najít počáteční bod. Nakonec se ukázalo, že když se někdy něco vypne, tak to někdy hraje líp. Tak co tam není?

https://www.youtube.com/watch?v=_xiHCl21TQQ



Člověk s přehledem

Todd Nesbitt porazil Dave Grohla v konkurzu na Dave Grohla a ukrad si pro sebe možná nejvtipnější moment celý desky. Furt mě to dostává a já už vím, že mi to skoro vždycky pomůže, když budu v prdeli. Ahomáúúdýýý- ajemjáááá. To je vůl. Bože. Bouchnutí refrénu miluju. Tajný studio definuje svou zvukovou podstatu.

https://www.youtube.com/watch?v=ebrC1W9gSGU


Ničím nerušená chvíle


V ničím nerušený chvíli rušil Mejlu při míchačce už o něco výše zminovaný synták Crumar, kterej je i tady. Tak to Ondřej trochu stáhnul a není to tak úplně bláznivý, jak to bylo, ale to je detail. Možná to je na úplnej konec trochu netradiční věc, ale myslím si, že v závěru přesně dorovná jazýčky vah. Protože pak je Klid a mír a ticho. A takhle se to dá jet furt.

https://www.youtube.com/watch?v=WKQ2kDmXeq4

Děkuji Vám za pozornost!




Úplně nejvíc děkuji těm, kteří si desku stáhli na našich stránkách http://www.vypsanafixa.cz/
a poslali nám nějakej peníz.

Takhle je to za nás největší "onlineférovka". Koupě cd nebo vinylu je už v současné době samozřejmě bonusovej-vysokej nadstandart.
Streamovací služby, který používát(m)e mají samozřejmě neoddiskutovatelný právo na svou existenci, ale věřte, že to, co od nich kapela obdrží, je vlastně naprostej pakatel a další desku za to nahrát nejde:)

Je potěšitelný, že na minulou desku byl poměr jedna platba na padesát stažení a ted je to už jedna platba na třicet stažení:) Hurá!

Jde to nahoru a dopředu.