SEN
Snem to
začalo.
Trochu se mi něco zdálo a potom mě něco napadlo.
V hlubokém covidu jsem doma pořád
hrál na akustiku. Mnoho let jsem takhle intenzívně nehrál. Možná by se to dalo
porovnat s úplně prvotní snahou, kdy jsem se rozhodl, že se naučím hrát na
kytaru. A tahle hrací vášeň byla okořeněná tím, že už jsem byl v o trochu
lepší formě než na začátku. Ztvrdlá bříška prstů a zrychlený přehmatávání. To už se stalo a nebrzdilo mě to.
Když se tomu
věnuješ, tak přicházej nápady a hlavně přicházej melodie.
Melodie přišla a s ní přišel i text. A to je magický okamžik, který se stane málokdy. Většinou je to tak, že máš melodii, která na text čeká. Někdy měsíc, někdy rok a někdy ještě déle. Druhá varianta je ta, že už text je. To je asi lepší, ale moc často se mi to nestává. Když to přijde najednou,tak je to zázrak
V tomto případě mi také dost pomohl papírek, na kterým bylo napsáno sen, indián, hlas a letiště. Byl to útržek zmateného snu, který se mi v té době zdál, já se probudil, šel
jsem se napít a po cestě jsem na stole spatřil kus papíru a tužku. Tak jsem to tam načmáral. Následně jsem
zase usnul a ráno jsem si to díky tomu připomněl. Ale měl jsem co dělat, abych to po sobě přečetl..
Takže jsem
měl hotovou píseň a před náma byl online koncert v Divadle 29. Napsal jsem
akordy na dva velký papíry. Jeden byl
pro mě a druhej byl pro Mejna. Pítrs s Mejlou akordy nepotřebujou. Mejn
byl z písně nadšenej a Pítrs vytvořil rytmus. Napadlo nás, že bychom to
mohli lidem rovnou zahrát.
Mejla
chystal online přenos a nešlo mu to a tak s náma nehrál.
Zprovoznil
to až deset minut před začátkem a řekl: „Hele já si jdu zakouřit, tak to
zahrajte ve třech.“
Vrátil se
těsně před začátkem a zřejmě se cejtil divně, tak vzal kytaru a sednul si
k nám a něco si tam během písně vymyslel. Takže to byl magický okamžik číslo
dvě. Je to jediná píseň naší party, která je zachycená v úplné první
společné verzi.
Po koncertě
se Mejn rychle sbalil, zamával a to bylo naposled, kdy jsme (prozatím) viděli.
Tak to chodí. Hrál s náma dvacet let tady to bylo naposledy. Cejtil jsem z něj už dlouho,že se to stane. Ten pocit stále sílil a nakonec to přišlo.
Byla to to
podivná doba. Byla až tak moc podivná, že mě to vlastně ani nijak nezničilo-jen
jsem pokrčil rameny a bral jsem to jako realitu. Byl jsem už totiž vnitřně
připravenej na to, že třeba nebudem hrát mnohem déle než jsme mysleli a nebo
třeba taky vůbec a tak byl Mejnův odchod vlastně tak trochu logickej.
Ale
samozřejmě je pravda, že to šutrák hozenej do nehybný covidový hladiny byl.
Takže jsme si zavolali a řekli jsme si, že pojedeme do studia, aby se něco
dělo.
„A kdo bude
hrát na basu?“
„Pojedem bez
basy-může hrát Ondřej nebo Dušan.“
A to se taky stalo.
Odjeli jsme
do studia a tam jsme natočili Sen, Šínu a Už dlouho nemluvíš. Snem jsme
začínali. Na basu hrál Ondřej a to i přes to, že měl úplně napuchlej a modročernej prst, protože ho do
něj kousnul kocour u veterináře. Hrál
zvláštním způsobem, kterej se nakonec ukázal jako přínos. A to mu nestačilo a
tak tam nahrál ještě mandolínu. Pořešili jsme tempo, rytmus, další kytary a
zvuky a bylo to.
Dobře se mi to zpívalo a měl jsem pocit, že se děje něco, co má smysl a že vím (i když v refrénu jsem to nevěděl), co bude dál.
Proto jsme
začali nahrávat desku. V nevyzpytatelné cestě černou tmou jsem zaregistroval světlo. Možná to byl indián,kterej měl místo cedule baterku a v puse samozřejmě žvejkačku. Už dlouho nemluvil..
