pondělí 21. listopadu 2016

Nová deska fiXy VNH! Kapitola 4 Soulkostel

„Něco bychom taky mohli nahrát u Broumova v kostele,“ řekl Ondra, když jsme vybírali místa, kde by mohla vzniknout nová deska naší party.
„V kostele?“
„Jasně, bude to tam mít boží akustiku.“
„Hmm, tak jo,“ odpovídám a napadá mě, že boží akustika je v kostele samozřejmost.
„On to je to trochu předělanej kostel, normálně se tam dělaj koncerty,“ pokračuje dál hlavní vizionář tohoto příběhu.
„Normálně“ je v tomhle případě trochu zvláštní slovo. Normálně nahrávání? Normálně koncerty?

Slovo "nornálně" zní tentokrát lákavě jako bimbání zvonu v dálce nad vesnicí.

Jenže tenhle kostel není na vesnici. Není ani v Broumově. Není ani u Broumova. U Broumova jsou Vernéřovice a u Vernéřovic je les. A tam v lese je ten kostel.
Úplně nejdřív jsem si myslel, že je to ten klášter, co je přímo v Broumově, a šla na mě z toho trochu panika. Někdy to tak mám. Když Ondra řek slovo Broumov, tak jsem si představil ten klášter, co je Broumově, přestal jsem ho úplně naplno poslouchat, a pak jsem byl překvapenej, kam to vlastně jedeme.

Ale jedeme.

Čeká nás logisticky nejtěžší fáze, protože na tomhle místě se sice pořádaj koncerty, ale ještě tam nikdo nic nenahrával. Jsou tam jen zásuvky, zbytek se musí dovézt. A to znamená táhlý nakládání. A táhlý nakládání znamená dost velký zpoždění. Naštěstí nám Mejla s Ondřejem dávaj vědět poměrně včas vědět, že včas nepřijedou.

Zastavujeme v Náchodě a jdeme do čínskýho bistra na oběd. Pítrs, Ladis, já a Mejn, kterej se k nám přidal v San Piegu. Jdeme studeným, pošmourným dnem. Jdeme podivným Náchodem. Město, kde jsme nehráli, je prostě divný. Na naše hlavy dopadají deštové kapky jako vteřiny zpoždění, který nabíráme. Ale prší jen trošku a to zpoždění přichází tak trochu vhod.
Asijskej podnik není špatnej, ale zároveň není lepší než ten, kterej jsme navštívili v Ústí. Nejdřív tam nikdo není a pak tam najednou skoro všichni z toho divnýho města jsou.

Nezdržujeme se moc dlouho a vyrážíme do cíle. Městské osídlení je čím dál řidší. Jsme na kraji naší země. Přesně tady končej ambice devadesáti devíti procent českejch part. Ale naše tady začínaj. Víme, co chceme. Celou cestu si hraju na kytaru riff, kterej mě napadl v Ústí, a dokonce mě napadá i kus textu. Píšu ho na další obří čtvrtku. Tohle už nepustím a jsem rozhodnutej, že tohle chci taky dotáhnout.

V dodávce jsem ještě nikdy nic nenapsal. A to je zvláštní, protože jsem v ní strávil minimálně rok svýho života. Možná tomu nevěříte, ale je to tak. Nedávno jsme to počítali a tohle nám z toho vylezlo. Rok čistýho času.
A víte, kde jsme to spočítali?
Hehe, v dodávce překvapivě ne. Bylo to na benzínce. Ale přes sklo jsme na tu naši dodávku čuměli. Dodávka je jezdící pouzdro – někdy veze grál, někdy absolutní marnost a nejčastěji od každýho kousek.

Vjíždíme do Vernéřovic, dostáváme instrukce od šéfa Soulkostela, pokračujeme dál a zjišťujeme, že i v takhle malý vesničce se dá zabloudit. Dodávka stojí u chalupy a na konci cesty stojí starý děda, který něco mumlá a nikdo neví co.
Možná to je heslo, který potřebujeme, abychom se dostali do dalšího levelu.
Pítrs za ním vyráží a je to scéna jako z filmu Sedím na konári. Vrací se zpátky z lehce pobaveným, ale zároveň taky trochu bezradným šklebem.

„Prej máme jet někam támhle.“ Mávne rukou a dopadá zpátky do dodávky.

Couváme, kličkujeme po silnici neznámé, nejspíš neexistující třídy, a už to konečně máme. Jsme tam, kde máme být. Kostel se vynořuje na konci cesty a vzbuzuje tichý respekt. Je to krátce trvající respekt nás – částečných bezvěrců, jejichž největším bohem je hluk.






Vteřina prvního vjemu se už nikdy nebude opakovat. Boží akustika. A ještě něco. Boží akustika a pekelná kosa. Všude kolem a ze začátku i vevnitř.
V kostele jsou lidé. Jsou dva. Nemodlí se – topí. Michal a jeho kámoš Míra. Tahouni místní alternativní kultury se snaží a topí, jak nejlíp dovedou.
Nejdřív se vyrábí teplo pro nás a pak má být po našem nahrávání další den koncert.
Akorát je škoda, že to to není obráceně. Ale takhle je to poctivější. Poctivější plné menu.

Seznamujeme se a taháme dovnitř vše , co máme v dodávce. Je toho dost.
Zásadní předělání celý sakrální stavby spočívá v tom, že podlaha se posunula blíž ke stropu a hned za dveřma stojí po levý straně bar, kterej je zároveň i kuchyní. Po pravý straně je vtipná šatna s bačkorama. Tohle všechno člověk zachytí, hned jak tam vleze. Pak přicházej na řadu další změny a vychytávky. Třeba socha mimozemšťana a sídlo dýdžeje. Dj Punk má sídlo na bývalém místě varhaníka. Kdo chce vylézt nahoru, musí se přezout, aby se neničila podlaha. A platí to i na koncertech. Akorát nevím jestli to platí i pro účinkující.



Celej tenhle kostel koupil Holanďan. Teď vůbec nevím, jaký bych k němu přiřadil přídavný jméno. Prostě Holanďan. Věž předělal na letní byt, kam jezdí se svou rodinou, a z hlavního zbytku je klub, místo, prostor na kulturu – něco mezi tím vším.

Máme všechno natahaný, a tak beru španělu a začínáme trénovat tři písně, který jsme si připravili. Vůbec nepotřebuju mikrofon. Mikrofon i bedny má v sobě kostel.
Hrajeme docela dlouho. Pak už konečně přijíždí Mejla s Ondřejem a začíná další tahání a zapojování. Trvá to dlouho, ale nakonec to je. Tentokrát volíme model, že základy položíme ve třech, a pak přijde na řadu Mejla.
Jde nám to dobře.
Tma za oknama už dávno dopadla a to dodává celýmu procesu až mystickou atmosféru. Možná, že už je moc tíživá, a tak se vrháme na jednu o něco svižnější píseň , kterou jsme původně neměli v plánu tady nahrát. Je dobrý resetovat mozkovnu.

Celková atmosféra je ale fakt dobrá. Kouzlo místa nebývale funguje. Všichni spolupracujou, makaj, a dokonce zvládáme zcela rytmicky předělat další písničku. Pítrs v ní hraje rytmus, kterej ještě nikde nemáme. Myslím si, že jinde by se to třeba ani nemuselo podařit.
Nakonec si necháváme úplně tu nejpomalejší věc.
Místní bůh možná uznal, že v nás něco je, a tak to dáváme hned z první. Ale ne tak úplně – po první verzi to zkoušíme ještě třikrát nebo čtyřikrát a nakonec uznáváme, že první pokus už nepřekonáme.



Končíme a slejzáme se společně se správcema objektu, který tam jsou celou dobu s náma, dole u baru a u kamen. Dáváme nějaký piva, pouštíme muziku a kecáme o všem možným. I v takhle zapadlým koutě naší země je flek, kde funguje společenství lidí, který se o něco snaží. Což třeba na Broumovsku v rámci určitý alternativy není tak jednoduchý jako ve větším městě. Ale stejně se to děje. Vždycky někde někdo je. A to je dobře.
Už není taková zima, ale stejně jsem rád, že jsem si vzal místo jednoho spacáku dva. Pítrs s Mejnem se nakonec rozhodujou jet domů.
„Stejně už to máme všechno nahraný.“

Tím myslí sebe a Mejna. Z ničeho nic jsou pryč jako pára nad hrncem. Na noc zůstáváme jen Mejla, Ladis, Ondřej, já a místní pořadatelská jednotka. Je to příjemnej večírek. Hrabeme se ušima v devadesátkách. Trochu to smrdí nostalgií. Vytahujeme různý kapely jako horký brambory z popela. Některý jsou možná už dost studený.. Dělali jsme to i v Ústí – a mě napadá, že je to možná jeden ze styčných bodů týhle desky. Takže už mám dva. Asijský pálivý bistra smíchaný s devadesátkama českejch part, kterejm vo něco šlo.
To by šlo.

Čas pádí nocí jako posel s důležitou zprávou. Cejtím se podobně jako v Tajným studiu a rozhoduju se odpadnout. Notebook na baru nakonec nikdo nevypíná, a tak mi hraje celou noc do mý útržkovitý snový změti, kterou možná mixujou křídla lokálních andělů.
Nepamatuju si nic z toho, co se mi zdálo.
Kamna chladnou, teplota klesá, ale v kostele se spí dobře.

Otvírám oči do dne, kterej je mnohem hezčí než ten minulej. Všichni jsou ještě v limbu , a tak se jdu projít do lesa. Sluneční paprsky protrhávají stoupající mlhu. Hledám léčivej pramen, kvůli kterýmu tady ten kostel byl postavenej, ale hledám ho úplně blbě, ale vlastně ho hledám úplně dobře. Pramen je totiž hned vedle kostela a já jdu někam úplně mimo. Nic nenajdu, ale dobře se projdu a nakonec se napiju. Studená voda ze studánky je ráno fakt dobrá.

Ještě ke všemu ji piju ze stejného hrníčku, jako jsme měli doma, když jsem byl malej.
Dým stoupající z čaje s citronem a odchod do školy. Potrhlá totalitní základka, kde skoro všechny učitelky řvaly, a ty, co už neřvaly, prodělaly nervový zhroucení. A spokojený Glum Gusta na to čuměl a já čumím na ten hrníček.



Po mým návratu Soulkostel pomalu procitá. Kofein, čerstvá energie a druhá půlka časovýho úseku, která čeká na to, až všechno zvládneme. Mejlovy kytary a moje zpěvy. Nejdřív nastupuje Mejla. Jeho aparát drtí vnitřní prostor. Nedá se to moc vydržet. Boží akustika je najednou hustý noise.
Vylejzám s ředitelem ven a tam mě to napadá: „Ty vole, kde je klíč od dodávky?“
Ředitel krčí ramenama: „Fakt nevím. Kdo ho měl poslední?“
A je to tady.
Před očima vyvstává obraz dodávkovýho klíče. Hážu ho někomu, protože si ten „někdo“ něco zapomněl v dodávce. A klíč už zůstal v jeho kapse.
Ten „někdo“ už tady není.
Je to Pítrs.
Obléháme ho telefonem, a tak se milej Pítrs musí vrátit na místo činu. Naštěstí je to jen osmdesát kiláků. Stát se to ve Zlíně nebo v Ústí, asi by hodně nadával.
„To se mu to vrátilo. Neměl nás tady nechávat v tý kose,“ směje se Mejla, kterej přerušuje nahrávání a dává pauzu na retko.

Stojíme venku, kopeme do starýho fotbalovýho míče a najednou se tady, uprostřed ničeho, objevuje skupina důchodců-turistů. Jsou to Holanďani. Překvapivě. Mejla jim naznačuje, ať jdou dovnitř, a ti nejzvědavější okamžitě lezou do kostela. Pak se osmělují další.
Je to vtipný.
Tady na kraji světa se důchodci z Holandska dívají na to, jak parta zpívající nesrozumitelnou hatmatilkou nahrává něco v kostele, kterej vlastní jejich krajan. Tady už chybí jen Arjen Robben s jointem v jedný ruce a s rozkvetlým tulipánem v druhý.
Jak rychle se objevili, tak rychle byli zase pryč.

Místo nich přijel Aleš Formánek, pardubický fotograf, a začal fotit. Aleš fotí pořád. Možná že jediná činnost, kterou provozuje častěji než focení, je dýchání. Je neprůstřelnej. Nasadí svůj bezelstný výraz a začne mačkat. Jak říkám: víc než fotí jenom dejchá. Ale jistej si tím nejsem. Ale je taky pravda, že fotí pěkně a já jen trochu nechápu, proč fotí nás.
„Nefotím vás, fotím nahrávání. Akorát jste mě nasrali, že tady není Mejn, toho mám málo. Potřebuju Mejna se sluchátkama na uších!“
Je jasný, že ani protřelej zdrhač Mejn nemá proti Alešovi šanci. Jako vzteklej Shrek v záchvatu dobra nabízím Alešovi zájezd do Zlína. A je to. Tam Mejna Alešátor dostane. Už tam budem?

Mejla pokládá kytary a já jdu zpívat. Jde to jako po másle. Nebo spíš jako po špagetách, který máme k obědu. Vše je, jak má být. Dokonce i Pítrs s klíčema přijíždí brzy a zvědavě poslouchá. Finišujeme.
Poslední vokál do poslední písně a je to. To, co ze začátku vypadá jako nedostupná hora, je najednou cílová rovinka.
Balíme, nakládáme, Ondra hledá klíče a nachází je. Loučíme se Michalem a Mírou a já nacházím další styčnej bod – stejně jako v Ústí jsou tady "asistenti". To je funkce, kterou jsme na předchozích nahrávkách neměli. Jasně, občas se někdo přijel na chvíli podívat, ale celou dobu tam nebyl nikdo. Největším držákem je Ladis, kterej se stal žolíkem, takže už musí být všude. A jako bonus je vždy lokální přísada.

Pítrs je už zase pryč, Mejla jede s Ondrou do Prahy a my sedáme s Ladisem do dodávky, necháváme Soulkostel za sebou a jedeme domů. Chytáme nějakou šílenou objížďku, a tak se nám cesta prodlužuje.
Posloucháme rádio.
V rádiu je to pořád stejný.
Vlk běhá kolem domečku s kůzlátkama a dokonale sterilním a podle pokynů vybroušeným pištivým hláskem zpívá ten správný nesmysl, který mají kůzlátka rádi.
Vrátka jsou otevřená.

Před San Piegem zastavujeme. Podzim je tady. Prší. A protože je ten podzim, neprší, ale chčije.
Chčije na nás a my zase chčijeme na zem do tmy a zimy a z otevřených dveří dodávky hraje do toho našeho chcaní rádio. Stojím vedle ředitele.
Kolem prolítávaj auta skrz deštovou vodu smíchanou s olejem, kterej chčije z dodávky. Chčije prostě úplně všechno ze všeho.
Stojím vedle ředitele a říkám: „Jede to dobře. Hlavně to teď nesmíme posrat.“


úterý 25. října 2016

Nová deska fiXy VNH! Kapitola 3 Jak jsme byli v Ústí nad Labem

Kapitola 3 JAK JSME BYLI V ÚSTÍ NAD LABEM

V Ústí nad Labem jsme byli mnohokrát.
Začal jsem to já, protože jsem tam šel nejdřív na nástavbu a pak na vysokou školu. V té době už fiXa existovala.
Skoro celej zbytek kapely (Mejla s Pítrsem) nelenil a druhej rok se tam na školu přihlásil taky. Asi jsem udělal dobrý promo. Severočeskej vír nás spolknul a bylo. Bylo to tam dobrý. Akorát my jsme nebyli dobrý studenti.
Mejla vydržel rok a Pítrs asi rok a půl nebo dva. Pak školu zabalili a šli na civilku. Bojoval jsem tři roky a vzdal jsem to taky. Myslím si, že jsem byl z naší party studijně nejmíň nejhorší, ale dopadlo to stejně. Dnes bych si vybral asi úplně jinej obor – nejspíš školku nebo první stupeň. Dnes není tenkrát. Tenkrát jsem o tom přemýšlel úplně jinak.

Doma jsem oznámil, že jdu pracovat s postiženýma dětma do speciální školy Svítání v rámci civilní služby.
Máma se na mě podívala a řekla: „Co budeš dělat pak?“
„Budu se živit hudbou.“
Myslel jsem to upřímně. V té době jsme začali jezdit po klubech za cesťák. Za cesťák v lepším případě. Takže bylo jasný, že tenhle plán klapne. Hehe.
Maminka pokrčila rameny a nechala mě jít cestou, kterou jsem si vybral.
Asi fakt cejtila, že to klapne. Taky si byla vědoma toho, kdo začal doma pouštět ty desky.
Klaplo to. Trvalo to sedm let a pak to ještě hodně dlouho nebyl žádnej šlágr. Bylo to totiž mnohem tvrdší, než jsem si myslel. Ale bylo to rozhodně lepší než historická mluvnice nebo staroslověnština. Ale je pravda, že nebejt staroslověnštiny, asi bych nic nenapsal. Kdo ví, zda bych vůbec vznikl. Ale otcova spermie to dokázala. A Cyril s Metodějem taky.
Tolik o mým začátku a svým způsobem i o mým konci v tomto městě.

Zpětně musím napsat, že nás Ústí dost spojilo, ale vlastně i rozpojilo – skončila tam totiž taková ta prvotní fáze, která je pro kapelu skoro vždycky skvělá. Skončilo to někde nad společným hrncem gulášový polívky a muselo to jít dál. Spousta part tuhle nejlepší prvotní fázi zažije. Pak zcela normálně přijdou další – těžší fáze a ty party to nevydržej a rozpadnou se. My jsme to nějakým zázrakem zvládli. Třeba i díky Mejnovi, kterej je s Ústím taky spojenej, i když byl na vejšce v Liberci.
Předně bych měl asi dodat, že Mejn to v Liberci zabalil stejně jako my.
Jsme prostě kapela s maturitou.
Ale žádný gymnaziální rock, protože Mejn má strojárnu a Mejla s Pítrsem potravinu a můj přeloučskej gympl je takovej punk, že jízlivé charakteristiky na náš účet sjíždí dolů jako jedovaté plivance po horkém plechu.

Zpátky k Mejnovi.
Jednoho dne šel z fachy a potkal nás na náměstí v San Piegu. Náš tehdejší basák Dejmal nám oznámil, že už zase nemůže jet hrát, a my jsme se bezcílně poflakovali městem a přemýšleli jsme, jak to jen uděláme – jak odehrajeme koncert v Ústí, na kterým nám záleželo, protože byl v kolejbaru a my jsme chtěli všem ukázat, že jsme ze školy neodešli nadarmo.
V největším zoufalství jsme narazili na Mejna a ten nám řek: „Tak já pojedu s váma.“
Přitom hrál v tý době na bubny.
Celou cestu jsem ho učil akordy písní. Mejn souhlasně kejval hlavou, a když jsme dojeli do Ústí, prohlásil: „Ty jo myslím, že si nic nepamatuju.“
Koncert odehrál otočenej zádama k lidem. Překvapivě to nějak fungovalo. Po koncertě za mnou přišel nějakej borec a povídá: „Hele, hráli jste docela dobře, ale ten váš basák, to je extratřída.“
Jeli jsme polským fiatem domů a totálně rozkalenej Mejn zpíval celou cestu desku Walk choc ice. Cestou nás málem rozdrtil kamion, kterej vjel z ničeho nic do protisměru a my jsme se vyhnuli úplně v poslední vteřině.
Mejn zpíval dál. Dejmalovy dny v kapele byly definitivně sečtený.

Od té doby jsme v Ústí hráli mnohokrát. Ale nikdy jsme tam nic nenahrávali. To mělo přijít až teď.
Čekalo na nás Tajný studio.


Řeknu vám, lidi, byl to dost náročnej tejden.
V pondělí jsme dali táhlou zkoušku, v úterý jsme měli koncert v Práglu a přijeli jsme ve dvě v noci. Už v devět ráno ve středu jsme vyrazili do Ústí. Seděl jsem v dodávce a koukal se z okna. Jak začaly kopce, bylo jasný, že jsme na severu. Tuhle trasu znám nazpaměť – akorát z druhý strany. Celý slavný studia jsem jezdil stopem.
Nikdy jsem totiž neměl na jízdenku na vlak.
Tajný studio se nachází v takový poloindustriální zoně. Továrny, starý vybydlený baráky s Portorikáncema na balkonech a jejich dětma venku, komíny, trubky a sem tam vrak od auta. Bloudili jsme mezi tím vším a hledali tu správnou ulici, která se jmenovala příznačně Průmyslová.
Celý tohle město se nejdřív zdá úplně industriální, ale jsou tam i další vrstvy. Jsou spíš kolem, ale jsou tam. Najdi je a vtáhne tě to. Vodopád čeká na konci stezky.

Když jsem tady poprvé vylezl z vlaku na Severním nádraží a šel jsem místním světem, nechápavě jsem kroutil hlavu a říkal jsem si, jak tady budu žít. Já – borec z města, kde je Semtín a Paramo. Bylo to tak. Je to hodně silnej, ale taky dost klamnej prvotní vjem. Ústí má vrstvy a my už o nich hodně dlouho víme, takže nám to bloudění po industriální zóně přišlo vtipný.
„Ty vole, Ústí – to je furt stejný,“ řve někdo v dodávce.
Jediná přítomná vrstva, ve který jsme se měli v tomhle konkrétním příběhu nacházet my, byla vrstva Tajnýho studia. Nakonec jsme ho našli. Z plechových vrat vylez Honza Brambůrek, jeden ze tří majitelů.
Přivítali jsme se, vytahali aparát do výtahu a vyjeli jsme nahoru. Sestavu doplňoval ještě Ladis, kterej z pozice ředitele našeho labelu jel kontrolovat, jestli se neflákáme, a hlavně k tomu ještě přibral funkci dokumentaristy.
Vlezli jsme dovnitř. Nahrávací místnost byla obří. Sto osmdesát čtverečních metrů. To je prostě velkej prostor.
Dřevěná podlaha, vysokej strop k tomu.

Všechno jsme zapojili, nastavili jsme zvuk a začali jsme hrát. Hrálo se nám moc dobře.
Nahráli jsme asi dva tejky a jeli jsme na pozdní oběd na druhou stranu Ústí do Neštěmic. Byl pošmournej den. Z oblohy padaly miniaturní kapky a míchaly se vzpomínkama na tohle město. Koleje, Hnáta, Žumpa, Čtyřka, divadlo, kino Hraničář, koncerty, kapely, smrad, chemický mlhy a lidi.
Všechno to lítalo hlavou.
Hlavně ty lidi kolem. Lidi kolem a s náma. Tuna příběhů.
Teď už jsou úplně někde jinde, i když jsou pořád tam nebo pryč.
Vzpomínky rozpustilo až extrémně pálivý jídlo v asijským bistru. Najednou jsme měli těla plný energie a čekalo na nás připravený studio. Nezbývalo, než se tam vrátit a nasolit to tam.
Tak jsme to tam nasolili.
Nabrali jsme základy tří písní. Jednu hustou, jednu vtipnou a jednu trochu smutnou. Trvalo to nějakej čas. Když nám začaly docházet síly, donesl nám Ondřej Ježek šampus, kterej koupil Mejla.
„Chlastej prosecco,“ procedil náš kytarista přes neproniknutelný výraz.
Dotáhli jsme to. Zpěv a kytarový dohrávky jsme nechali na druhej den.
Ve studiu to žilo. Během nahrávání objevili i další dva spolumajitelé Franta a Míra, kteří to všechno sledovali z blízkýho povzdálí, a když bylo třeba, urychlili řešení nějakýho problému.

Večer se stavili Houpací koně. Nebo spíš půlka Houpacích koní – takže to bylo vzhledem ke znaku našeho města stylový.
Houpací koně jsou ústecká legenda. To jsem možná napsal blbě – prostě hrajou dlouho jako my.
Už když jsme byli na zmiňovaný vejšce, byli už hodně známí a měli status kultu. Líbilo se nám, jak hrajou, protože poslouchali Pixies a Sonic Youth, jako my v San Piegu. Řek bych, že je stále poslouchaj.
Večírek byl příjemnej a decentní. Ondra s Honzou Brambůrkem byli našláplý, měli si co říct o všech těch mikrofonech a dalších nahrávacích přístrojích, ale bylo už pozdě a všude zavírali, protože byl čtvrtek.
Cejtil jsem, že odpadám, a šel jsem spát. Usnul jsem ve vteřině.
Tři dny v plný palbě mi daly zabrat. Čekaly na mě zpěvy a na to je dobrý bejt čerstvej. Protože jsem šel spát první, ráno jsem první vstal a počkal, až se probuděj ostatní. Netrvalo zas tak dlouho. Večírek byl opravdu decentní. Mejla začal na noutbuku pouštět různý český oldskůlový party, studiem zavoněl kofein a druhý kolo v nahrávacím ringu mohlo začít.
Šlo to dobře, celej den až do večera. Stihli jsme nahrát všechno. Poprvé v životě jsem zpíval bez sluchátek. Byl to zvláštní pocit. A poprvé v životě kolem seděli i jiný lidi než jenom producent. Napsal jsem si texty na obrovský papírový plachty a po dlouhý době jsem se bez stresu orientoval v písni. Taková jednoduchá věc a mě to napadne až na osmý desce. Chacha.

Mejla položil zbytek kytar a bylo. Mohli jsme jet domů.

Jenže na nás čekal ještě jeden koncert v Ústí. Prostě plný menu jako kráva. Někdy člověk naplánuje věci, který potom nejsou úplně ideální. „Tajming energie, kurva, kdo tohle vymyslel,“ nadávám v duchu a dojde mi, že jsem to byl já. Já jsem dohod ten koncert.
Natahali jsme celej aparát do obřího vejtahu, poplácali se s klakou z Tajnýho studia a příběh ještě nekončil.

Venku lilo, byla kosa a na nás čekalo podium místního univerzitního festivalu. Totálně semletá, vyždímaná Vypsaná fiXa dorazila na místo a jediný, co zachránilo situaci, bylo červený víno, který působilo jako smeták, kterej vymete poslední zbytky energie.
Najednou to šlo! Ještě ke všemu přestalo pršet a koncert byl skvělej.
Asi jsme prostě byli rozehraný.
Songy – zahraný s lehkostí a drajvem – letěly mezi lidi. Legendární ledňáčci byli přes hodinu králové situace.
Naskládali jsme aparát do dodávky a jeli konečně zpátky.
Ředitel držel volant, Pítrs pouštěl nějaký kapely a já jsem seděl na zadním sedadle.
Ústí nás vyplivlo a já se těšil domů. Stejně jako vždycky. Stejně jako když jsem se s taškou přišoural na stopa pod most. Labe teklo na druhou stranu a já čuměl na tu černou skálu nad městem a chtěl jsem ji mít za zádama. Vždycky se tvářila jako magnetová hora.
Někdy to šlo rychle, jindy pomalu. Ale vždycky to nakonec šlo. A ta černá skála jako mluvčí tohohle města křičela: „Zase se vrátíš!“
A já jel domů stejně jako teď.


Nepamatuju se na ani jednoho řidiče, kterej mě kdy vzal. Ale pamatuju si na ten moment, kdy auto začalo brzdit a bylo jasný, že mě bere. Tělem projela blažená úleva. To bylo vítězství – akorát nebylo jasný, jak bude to vítězství velký. To se člověk dozvěděl, když strčil hlavu do okýnka.
Pamatuju, jak jsem pokaždý snil o borcovi, co jede až do San Piega.
Pamatuju si, že skoro všichni, co mě vzali, kouřili a skoro vždycky mi nabídli cigáro. Pamatuju na tu klikatou cestu do Lovosic kolem řeky, pamatuju si na to, jak jsem se vždycky bál, když jsem chyt blázna, kterej tam předjížděl všechno, co se dalo. Pamatuju si na Terezín a nájezd na dálnici a pak na to, jak jdu v Praze na Vltavskou a načerno jedu trojkou na Černej most a tam stojí za sebou dvacet stejnejch postav na stopu. Pamatuju se, jak se pokaždé řadím na konec a vytahuju ceduli HK. Pamatuju se na tmu, jak se někdy snesla, a já si říkal, že už nikdo nezastaví.
To si pamatuju. Mnozí jezdili stopem a ještě docela čerstvě nabytá svoboda visela ještě docela čerstvě na obloze nad náma a ještě docela čerstvě všude kolem a my jsme ji lačně hltali a mysleli jsme si, že je to normální vzduch, kterej tady bude pořád. Prezident měl v sobě hipíka, na Hrad jezdili Stouni nebo dalajláma. Bill Clinton hrál v Práglu v malým klubu na ságo a v každým menším městě takovej malej klub byl. Stačilo tam přijet a hrát. Takhle to bylo.



Seděl jsem v dodávce, která prorážela tmu. Černá skála se čím dál tím víc vzdalovala.
Teď už nebyla tak hustá a já slyšel: „Tak zas někdy přijeď.“
Cejtil jsem, že jsme začali dobře.


Příští týden na nás čekalo úplně něco jinýho.






sobota 1. října 2016

Nová deska fixy VNH! Kapitola 2 Vzpomínky na poslední a předpředposlední Jámor

Ahoj lidi!

Co jsem psal v kapitole nula? Kde jsme minule skončili, tam jsme nyní začali. Ale bylo to vlastně jen předkolo. Během jednoho červnového dne jsme v Jámoru nahráli dvě úplně nové písně. Jedna se jmenuje Trpaslík a druhá ještě definitivní název nemá.

Názvy jsou těžký. Čím déle název vymýšlíš, tím blbější ti připadá. Nakonec vždycky nějakej název přijde, člověk si na něj zvykne a neexistuje jinej, kterej by mohl ten – ze začátku blbej – název nahradit. Pamatuju si, jak jsme vymysleli název Detaily. Byl hned přirozeně první – takzvaně z fleku. Pak jsme se v tom začali šťourat a tři tejdny trvalo, než nám došlo, že se ta tehdy nová deska má jmenovat Detaily. Jak nás to napadlo na začátku. Málem jsme se kvůli tomu rozpadli. Přitom jsme to měli hned. Pakárna. Podivné zákony a vzorce v existenci hudebních skupin. Podivné zákony a vzorce v existenci lidstva.

Ve studiu to vypadalo pořád stejně dobře. Jámor je Jámor a navždy jím zůstane. Jenom mi přišlo, že výtah jezdí jinou rychlostí než minule a prostor vzadu je větší, ale zároveň je vlastně menší, protože je v něm víc věcí.
Taky mi naskočily vzpomínky na nahrávání Krásně smutného dne, respektive na úplnej závěr toho všeho. Nakonec jsem o něm nic nenapsal a ani nikomu nic neříkal. Můžu to teď po letech dohnat. Rozděl se a zbav se toho. Tak jo.



Po dokončení naší poslední nahrávky (slovo „deska“ už zavání anachronismem a archeologií) jsem tenkrát za sebou zavřel venkovní branku a podíval se nahoru do rozsvícenýho okna, kde se společně s producentem a obřím množstvím hudebních nástrojů nacházela naše čerstvá nahrávka. Silueta Ondry Ježka se mihla za záclonou. Šel jsem dál na zastávku a zaslechl jsem, jak dole po kolejích přijíždí tramvaj.
Když ji chytnu, bude to dobrá deska, blesklo mi hlavou.

Myšlenka ještě nedozněla a už jsem běžel. Tyhle hry „kdyžněcotakněco“ hraju od pradávna. Furt mě to nepouští. Už od první třídy. Úplně to vidím. „Když nešlápnu po cestě do školy ani na jednu prasklou dlaždičku, tak mě nevyvolá.“ „Když dokopu kamínek z bodu A do bodu B, objeví se bod X…“ „Když vydržím celou cestu běžet, táta nám dovolí jet na dovolenou…“

Dnes už to už to tolik nedělám, ale občas dávný záchvěv proběhne. Je slastnej pocit doběhnout něco, co už se rozjíždí. Je to mantra prokrastinátorů. A nejen jich.

Tramvaj stála na zastávce. Čekala klidně a tiše. Čekala, jako by čekala na mě. Nikdo jinej na zastávce nestál a asi ani nikdo nevystoupil. Cejtil jsem, že to stihnu. Seběhl jsem terasovitý schody, doběhl k tramvaji a zmáčkl tlačítko na otevírání dveří. Jednou, dvakrát, třikrát a ještě jednou. Nic. Dveře zůstaly zavřený. Lidi strnule seděli v prosvětleném uzavřeném prostoru, který z vnějších stran obalovala nemocná tma velkoměsta. Nikdo si mě nevšímal. Ještě jsem párkrát zmáčkl tlačítko, tramvaj zacinkala a pomalu se rozjela. Proklouzla mi mezi prsty. Byl jsem jako ztroskotanej námořník, kterej doplaval k lodi, co najednou pomalu začíná odplouvat.

Kurvááá, zařval jsem do tý chatrný tmy. Stál jsem tam a nechtěl jsem si připustit prohru. Už od pradávna si nikdy nechci připustit prohru. Nikdy to nechci vzdát. Když něco ztratím, chci to najít. Naser se na to, řeknu si někdy, ale jindy neřeknu nic. Jenom se nadechnu, nenápadně vyfouknu vzduch a seru na to. To ale nebyl tenhle případ. Sice jsem neřekl nic, ale uvědomil jsem si, že další zastávka není zas tak daleko. Mohl bych to zkusit. Bohužel jsem si to uvědomil asi až po dvaceti vteřinách, který jsem tím pádem ztratil. Stejně jsem se znovu rozeběhl a dával jsem do toho všechno. Letěl jsem lednovým večerem a stahoval jsem ztrátu. Byla to marná snaha a bylo to stejný, jako když Nicholson vyhazoval v Přeletu nad kukaččím hnízdem ten kvádr. Chvilinku to vypadalo, že to klapne, a pak nic. Doběhl jsem na zastávku a tramvaj už zase odjížděla.

Indián nikde. Asi seděl v tý tramvaji.



Cejtil jsem, že bych moh hodit kachnu, ale přešlo to. Nepoblil jsem se. Šel jsem se podívat, kdy jede další tramvaj na Vltavskou. U jízdního řádu jsem zjistil, že osmnáctka – to byla ta tramvaj, kterou jsem naháněl – na Vltavskou vůbec nejezdí. A do toho mýho rozjímání mezi kachnou a dechem přijela na zastávku správná tramvaj číslo jedna. To byla ta, kterou jsem měl dohnat, ale nakonec ona dohnala mě. Vlezl jsem dovnitř, sedl jsem si na sedačku a napadlo mě, že to bude dobrá deska.

Někdy prostě musíš počkat, a ne se někam splašeně hnát. Nechat to jít nebo odjet nebo dojet nebo nic.

Tramvaj mě dovezla na metro, metro mě odvezlo na nádraží a vlak mě odvez do San Piega. Dojel jsem domů. Sedl jsem si ke kompu. Spíš jsem se k němu svalil a už jsem chtěl mít všechno z krku. Celý to nahrávání, basák v hajzlu, hledání novýho, zkoušení se záskokem, zkoušení s tím, koho vybereme a na kterým se nejsme schopný dohodnout. Cejtil jsem, že toho mám plný brejle. Ondra poslal nějaký mixy. Stejně mi to nedalo. Stáhnul jsem si je a chystal jsem se je svou vylobotomizovanou hlavou poslouchat. Hlavně Karmu, kterou jsme nahráli dnes. Pak jsem se stáhnul já. Přišla mi sms, že můj otec zemřel. Z ničeho nic. Byl to divnej, zmatenej pocit. Byl to prostě takovej pocit uprostřed ničeho a já vůbec nevěděl, co mám cejtit.

Je to totiž složitější.

Můj otec od nás odešel, když mi bylo necelejch šest let. Byl to pro mě spíš byl vždycky takovej vzdálenej příbuznej, o kterým toho moc nevím a ani nechci vědět, protože některé vzpomínky z období, kdy jsem byl malý dítě a on ještě nebyl vzdálenej, nejsou úplně nejlepší. Některý z nich jsou dost hnusný. Snažil jsem se najít alespoň jednu, která je dobrá. Vzpomněl jsem si, jak mě naučil jezdit na kole a jak jsme mu s bráchou zapatlávali brejle pěnou na holení. Vždycky když do tý miniaturní koupelny po letech vejdu, nechápu, jak jsme se tam mohli vejít. Asi to bylo tím, že jsme si byli blízcí. Dvě dobrý vzpomínky jsou lepší než nula. Hodně lidí na tomhle světě je na nule nebo dokonce v minusovejch hodnotách. Spousta lidí myslí jen na sebe a na děti kašlou, a tak se tenhle svět furt motá ve sračkách.

O mrtvých jen dobře. Prakec, kterej se má možná ctít.

Takže u mě to máš za tři s dlouhým minusem, tatínku. Některý tvoje pochody a stavy dokážu díky tvým genům a uplynulému času částečně pochopit. Možná že jsem se měl mnohem líp bez tebe než s tebou a ty jsi nakonec možná jinde získal lepší známky. Škoda že jsme to tenkrát v Lucerně neprobrali, ale asi to tak mělo být.„Asi to tak mělo být“ je tak trochu ultražvást. Nejlepší je přece "Vše je, jak má být"



Situaci z filmu Záhrada už můžu zažít jen jako Marián Labuda.

Proč tohle píšu?

Každou dokončenou desku doprovází nějaký závěrečný pocity nebo obrazy, který mi utkvěly nebo se posléze vynořily. Namátkou: Brutální všechno? Jedeme domů z Ostravy a posloucháme na plný koule, co jsme nahráli. Fenomén? Vyskakuju na nástupišti v Český Třebový, protože jsem zaspal ve vlaku, ale přitom jsem konečně dokázal přestoupit. Klenot? Londýn, Londýn, Londýn a sáhodlouhá cesta zpátky. Detaily? Kličkuju mezi panelákama a přemýšlím, co se odehrává za všema těma oknama. Zpívám v obrovský kocovině Vše za 39. Martina Žáková poslouchá píseň Detaily a nikdo neví, že už tady za chvíli nebude, protože ona je ten hrdina, kterej musí do tmy.

Krásný smutný den?

Poslouchám nový písně, v televizi běží western Pro pár dolarů navíc a v mý hlavě se roztahuje podivná prázdnota. Konec večera, konec nahrávání, konec Mejna v kapele, konec mýho fotra – konec půlky kusu, z kterýho jsem stvořenej já. Ať chci nebo nechci, je to prostě tak. Nedá se to vyřešit jako nějaká rovnice. Je to jen pocit. Pocit, kterej za chvílí zmizí a jen občas se znovu vynoří, když se o to budu snažit. Trilobit osudu miniaturního týpka na týhle planetě.

S odstupem času vím, že to byl nejopravdovější a nejhustší konec ze všech konců nahrávání. Vlastně o nějaký nahrávání zas tak úplně nešlo. Těch několik konců jsem tehdy obalil několika pivama a šel jsem spát. Ale věděl jsem, že to nesmím přehánět, protože ráno jedu do školky.
Nakonec se vlastně mnohé v dobré obrátilo. Uběhly dobrý tři roky, za který se podle mě nemusíme stydět.

Ukousli jsme se je pro sebe, protože to jsou dobrý pecky.
Ale přišel čas.

Letos bych přivítal jen o něco veselejší závěr s ještě lepším koncem.

Ale jedno je jasný. Nová deska fixy VNH forever!


pondělí 26. září 2016

Nová deska fiXy VNH! Kapitola 1

Ahoj, lidi!

Je to tady. Venkovní akce skončily. Léto je za námi. A co je před námi? Je toho dost.
První „akce“ začne za pár dní.

Na začátku října vyrazíme do Ústí nad Labem a začneme nahrávat novou desku.
Utíká to rychle – od poslední „fixí“ desky už uplynuly tři roky.
Jasně, nahráli jsme s montessori dětma Planety Malého prince, ale to byl trochu jinej projekt.
Jinej, ale dobrej! Hrábnul tam, kam měl, nebo spíš mohl – hlavně díky těm, kteří na něj přispěli.

Ale stejně...

Pořád čekám, kdy se objeví osvícenej pracháč a řekne: „Miloval jsem tuhle knížku a v devadesátejch letech jsem pařil ve všech možnejch klubech na kapely, který řezaly do kytar. Díky tomu jsem se vyrovnal s traumatem, které mi způsobilo totalitní školství! Užil jsem si světa a teď to chci světu vrátit – tady jsou prachy na školu!“
To kecám – samozřejmě že to nečekám, ale naděje umírá poslední. Ale umírá. :-) A hlavně – pořád se dá něco vymejšlet a vždycky se může stát zázrak. Ale spojení osvícenej pracháč je asi stejný jako spojení Kenan – vítěz kanadskýho bodování základní části NHL. :-)
Ale stát se to může. Moses Kiptanui překonává blafákem gólmana a jeho bílé zuby šťastně září pod helmou. Všichni mu říkali, že musí běhat. A on jim pořád odpovídal, že bude bruslit.
No – to jsem trochu odbočil, ale už se vracím zpátky k tomu, co je (pro nás) důležitý ted.

Teď musíme s parťákama vymyslet nebo spíš nahrát to další, co přebije to předtím.
Je to tady.

Vždycky se začíná od nuly. Latky minulejch desek mají u každýho jiný-často proměnlivý hodnoty.Člověk, kterej Tě uznale plácal po zádech, najednou tvrdí, že podlejzáš minulý rekordy. Týpek, co chodil po jinejch horách než ty, Tě najednou bere do týmu. A tak se to furt mění a nemá cenu se tím nějak hluboce zaobírat. Nejdůležitější radu jsme dostali na začátku. Hrajte pořádně a vydržte.
Vydržíme i další nahrávání. Je to vždycky zvláštní směs.
Nadšení, pochybnosti, jednotvárný čas,vzájemný sepětí,kouzlo náhody, momentální energie ve vesmíru i v každým konkrétním účastníkovi. Další a další střípky ze kterejch vznikne nová deska a spoustu dalších věcí, který bud pohnou tímhle světem nebo ho vůbec neroztlačej. Ale opřít se do toho autáku můžeš vždycky. Pak přijde ta chvíle. Motor blafne a..?


Takže, jak to teda bude?

Bude to takhle.

Celej říjen proběhne ve znamení nahrávání nový desky, protože z Ústí nad Labem se přesuneme Broumova, potom do Zlína a finišovat budeme na Seči v Benasu.

Dobrá zpráva je taky to, že dvě písně už máme hotový.
Nahráli jsme je s Ondrou v červnu v Jámoru.
Tam, kde jsme minule skončili, jsme nyní začali.

Ondra následně vybral zajímavý místa se zajímavým vybavením, abychom se nebyli furt na to samým place.
Vybavení vůbec nechápu, ale věřím mu. Ty místa znám všechny dobře – všude jsme hráli a všude se staly zajímavý příhody. A kdo ví, co se stane ted. Pokusím se to zaznamenat a pokusím se i najít nějaký zastrčený vzpomínky.
Bude to takovej místopis – možná by se spíš dalo napsat vypsaný fiXopis.


Nová deska fiXy VNH! To jediný je jasný. Držte nám palce.