„V kostele?“
„Jasně, bude to tam mít boží akustiku.“
„Hmm, tak jo,“ odpovídám a napadá mě, že boží akustika je v kostele samozřejmost.
„On to je to trochu předělanej kostel, normálně se tam dělaj koncerty,“ pokračuje dál hlavní vizionář tohoto příběhu.
„Normálně“ je v tomhle případě trochu zvláštní slovo. Normálně nahrávání? Normálně koncerty?
Slovo "nornálně" zní tentokrát lákavě jako bimbání zvonu v dálce nad vesnicí.
Jenže tenhle kostel není na vesnici. Není ani v Broumově. Není ani u Broumova. U Broumova jsou Vernéřovice a u Vernéřovic je les. A tam v lese je ten kostel.
Úplně nejdřív jsem si myslel, že je to ten klášter, co je přímo v Broumově, a šla na mě z toho trochu panika. Někdy to tak mám. Když Ondra řek slovo Broumov, tak jsem si představil ten klášter, co je Broumově, přestal jsem ho úplně naplno poslouchat, a pak jsem byl překvapenej, kam to vlastně jedeme.
Ale jedeme.
Čeká nás logisticky nejtěžší fáze, protože na tomhle místě se sice pořádaj koncerty, ale ještě tam nikdo nic nenahrával. Jsou tam jen zásuvky, zbytek se musí dovézt. A to znamená táhlý nakládání. A táhlý nakládání znamená dost velký zpoždění. Naštěstí nám Mejla s Ondřejem dávaj vědět poměrně včas vědět, že včas nepřijedou.
Zastavujeme v Náchodě a jdeme do čínskýho bistra na oběd. Pítrs, Ladis, já a Mejn, kterej se k nám přidal v San Piegu. Jdeme studeným, pošmourným dnem. Jdeme podivným Náchodem. Město, kde jsme nehráli, je prostě divný. Na naše hlavy dopadají deštové kapky jako vteřiny zpoždění, který nabíráme. Ale prší jen trošku a to zpoždění přichází tak trochu vhod.
Asijskej podnik není špatnej, ale zároveň není lepší než ten, kterej jsme navštívili v Ústí. Nejdřív tam nikdo není a pak tam najednou skoro všichni z toho divnýho města jsou.
Nezdržujeme se moc dlouho a vyrážíme do cíle. Městské osídlení je čím dál řidší. Jsme na kraji naší země. Přesně tady končej ambice devadesáti devíti procent českejch part. Ale naše tady začínaj. Víme, co chceme. Celou cestu si hraju na kytaru riff, kterej mě napadl v Ústí, a dokonce mě napadá i kus textu. Píšu ho na další obří čtvrtku. Tohle už nepustím a jsem rozhodnutej, že tohle chci taky dotáhnout.
V dodávce jsem ještě nikdy nic nenapsal. A to je zvláštní, protože jsem v ní strávil minimálně rok svýho života. Možná tomu nevěříte, ale je to tak. Nedávno jsme to počítali a tohle nám z toho vylezlo. Rok čistýho času.
A víte, kde jsme to spočítali?
Hehe, v dodávce překvapivě ne. Bylo to na benzínce. Ale přes sklo jsme na tu naši dodávku čuměli. Dodávka je jezdící pouzdro – někdy veze grál, někdy absolutní marnost a nejčastěji od každýho kousek.
Vjíždíme do Vernéřovic, dostáváme instrukce od šéfa Soulkostela, pokračujeme dál a zjišťujeme, že i v takhle malý vesničce se dá zabloudit. Dodávka stojí u chalupy a na konci cesty stojí starý děda, který něco mumlá a nikdo neví co.
Možná to je heslo, který potřebujeme, abychom se dostali do dalšího levelu.
Pítrs za ním vyráží a je to scéna jako z filmu Sedím na konári. Vrací se zpátky z lehce pobaveným, ale zároveň taky trochu bezradným šklebem.
„Prej máme jet někam támhle.“ Mávne rukou a dopadá zpátky do dodávky.
Couváme, kličkujeme po silnici neznámé, nejspíš neexistující třídy, a už to konečně máme. Jsme tam, kde máme být. Kostel se vynořuje na konci cesty a vzbuzuje tichý respekt. Je to krátce trvající respekt nás – částečných bezvěrců, jejichž největším bohem je hluk.
Vteřina prvního vjemu se už nikdy nebude opakovat. Boží akustika. A ještě něco. Boží akustika a pekelná kosa. Všude kolem a ze začátku i vevnitř.
V kostele jsou lidé. Jsou dva. Nemodlí se – topí. Michal a jeho kámoš Míra. Tahouni místní alternativní kultury se snaží a topí, jak nejlíp dovedou.
Nejdřív se vyrábí teplo pro nás a pak má být po našem nahrávání další den koncert.
Akorát je škoda, že to to není obráceně. Ale takhle je to poctivější. Poctivější plné menu.
Seznamujeme se a taháme dovnitř vše , co máme v dodávce. Je toho dost.
Zásadní předělání celý sakrální stavby spočívá v tom, že podlaha se posunula blíž ke stropu a hned za dveřma stojí po levý straně bar, kterej je zároveň i kuchyní. Po pravý straně je vtipná šatna s bačkorama. Tohle všechno člověk zachytí, hned jak tam vleze. Pak přicházej na řadu další změny a vychytávky. Třeba socha mimozemšťana a sídlo dýdžeje. Dj Punk má sídlo na bývalém místě varhaníka. Kdo chce vylézt nahoru, musí se přezout, aby se neničila podlaha. A platí to i na koncertech. Akorát nevím jestli to platí i pro účinkující.
Celej tenhle kostel koupil Holanďan. Teď vůbec nevím, jaký bych k němu přiřadil přídavný jméno. Prostě Holanďan. Věž předělal na letní byt, kam jezdí se svou rodinou, a z hlavního zbytku je klub, místo, prostor na kulturu – něco mezi tím vším.
Máme všechno natahaný, a tak beru španělu a začínáme trénovat tři písně, který jsme si připravili. Vůbec nepotřebuju mikrofon. Mikrofon i bedny má v sobě kostel.
Hrajeme docela dlouho. Pak už konečně přijíždí Mejla s Ondřejem a začíná další tahání a zapojování. Trvá to dlouho, ale nakonec to je. Tentokrát volíme model, že základy položíme ve třech, a pak přijde na řadu Mejla.
Jde nám to dobře.
Tma za oknama už dávno dopadla a to dodává celýmu procesu až mystickou atmosféru. Možná, že už je moc tíživá, a tak se vrháme na jednu o něco svižnější píseň , kterou jsme původně neměli v plánu tady nahrát. Je dobrý resetovat mozkovnu.
Celková atmosféra je ale fakt dobrá. Kouzlo místa nebývale funguje. Všichni spolupracujou, makaj, a dokonce zvládáme zcela rytmicky předělat další písničku. Pítrs v ní hraje rytmus, kterej ještě nikde nemáme. Myslím si, že jinde by se to třeba ani nemuselo podařit.
Nakonec si necháváme úplně tu nejpomalejší věc.
Místní bůh možná uznal, že v nás něco je, a tak to dáváme hned z první. Ale ne tak úplně – po první verzi to zkoušíme ještě třikrát nebo čtyřikrát a nakonec uznáváme, že první pokus už nepřekonáme.
Končíme a slejzáme se společně se správcema objektu, který tam jsou celou dobu s náma, dole u baru a u kamen. Dáváme nějaký piva, pouštíme muziku a kecáme o všem možným. I v takhle zapadlým koutě naší země je flek, kde funguje společenství lidí, který se o něco snaží. Což třeba na Broumovsku v rámci určitý alternativy není tak jednoduchý jako ve větším městě. Ale stejně se to děje. Vždycky někde někdo je. A to je dobře.
Už není taková zima, ale stejně jsem rád, že jsem si vzal místo jednoho spacáku dva. Pítrs s Mejnem se nakonec rozhodujou jet domů.
„Stejně už to máme všechno nahraný.“
Tím myslí sebe a Mejna. Z ničeho nic jsou pryč jako pára nad hrncem. Na noc zůstáváme jen Mejla, Ladis, Ondřej, já a místní pořadatelská jednotka. Je to příjemnej večírek. Hrabeme se ušima v devadesátkách. Trochu to smrdí nostalgií. Vytahujeme různý kapely jako horký brambory z popela. Některý jsou možná už dost studený.. Dělali jsme to i v Ústí – a mě napadá, že je to možná jeden ze styčných bodů týhle desky. Takže už mám dva. Asijský pálivý bistra smíchaný s devadesátkama českejch part, kterejm vo něco šlo.
To by šlo.
Čas pádí nocí jako posel s důležitou zprávou. Cejtím se podobně jako v Tajným studiu a rozhoduju se odpadnout. Notebook na baru nakonec nikdo nevypíná, a tak mi hraje celou noc do mý útržkovitý snový změti, kterou možná mixujou křídla lokálních andělů.
Nepamatuju si nic z toho, co se mi zdálo.
Kamna chladnou, teplota klesá, ale v kostele se spí dobře.
Otvírám oči do dne, kterej je mnohem hezčí než ten minulej. Všichni jsou ještě v limbu , a tak se jdu projít do lesa. Sluneční paprsky protrhávají stoupající mlhu. Hledám léčivej pramen, kvůli kterýmu tady ten kostel byl postavenej, ale hledám ho úplně blbě, ale vlastně ho hledám úplně dobře. Pramen je totiž hned vedle kostela a já jdu někam úplně mimo. Nic nenajdu, ale dobře se projdu a nakonec se napiju. Studená voda ze studánky je ráno fakt dobrá.
Ještě ke všemu ji piju ze stejného hrníčku, jako jsme měli doma, když jsem byl malej.
Dým stoupající z čaje s citronem a odchod do školy. Potrhlá totalitní základka, kde skoro všechny učitelky řvaly, a ty, co už neřvaly, prodělaly nervový zhroucení. A spokojený Glum Gusta na to čuměl a já čumím na ten hrníček.
Po mým návratu Soulkostel pomalu procitá. Kofein, čerstvá energie a druhá půlka časovýho úseku, která čeká na to, až všechno zvládneme. Mejlovy kytary a moje zpěvy. Nejdřív nastupuje Mejla. Jeho aparát drtí vnitřní prostor. Nedá se to moc vydržet. Boží akustika je najednou hustý noise.
Vylejzám s ředitelem ven a tam mě to napadá: „Ty vole, kde je klíč od dodávky?“
Ředitel krčí ramenama: „Fakt nevím. Kdo ho měl poslední?“
A je to tady.
Před očima vyvstává obraz dodávkovýho klíče. Hážu ho někomu, protože si ten „někdo“ něco zapomněl v dodávce. A klíč už zůstal v jeho kapse.
Ten „někdo“ už tady není.
Je to Pítrs.
Obléháme ho telefonem, a tak se milej Pítrs musí vrátit na místo činu. Naštěstí je to jen osmdesát kiláků. Stát se to ve Zlíně nebo v Ústí, asi by hodně nadával.
„To se mu to vrátilo. Neměl nás tady nechávat v tý kose,“ směje se Mejla, kterej přerušuje nahrávání a dává pauzu na retko.
Stojíme venku, kopeme do starýho fotbalovýho míče a najednou se tady, uprostřed ničeho, objevuje skupina důchodců-turistů. Jsou to Holanďani. Překvapivě. Mejla jim naznačuje, ať jdou dovnitř, a ti nejzvědavější okamžitě lezou do kostela. Pak se osmělují další.
Je to vtipný.
Tady na kraji světa se důchodci z Holandska dívají na to, jak parta zpívající nesrozumitelnou hatmatilkou nahrává něco v kostele, kterej vlastní jejich krajan. Tady už chybí jen Arjen Robben s jointem v jedný ruce a s rozkvetlým tulipánem v druhý.
Jak rychle se objevili, tak rychle byli zase pryč.
Místo nich přijel Aleš Formánek, pardubický fotograf, a začal fotit. Aleš fotí pořád. Možná že jediná činnost, kterou provozuje častěji než focení, je dýchání. Je neprůstřelnej. Nasadí svůj bezelstný výraz a začne mačkat. Jak říkám: víc než fotí jenom dejchá. Ale jistej si tím nejsem. Ale je taky pravda, že fotí pěkně a já jen trochu nechápu, proč fotí nás.
„Nefotím vás, fotím nahrávání. Akorát jste mě nasrali, že tady není Mejn, toho mám málo. Potřebuju Mejna se sluchátkama na uších!“
Je jasný, že ani protřelej zdrhač Mejn nemá proti Alešovi šanci. Jako vzteklej Shrek v záchvatu dobra nabízím Alešovi zájezd do Zlína. A je to. Tam Mejna Alešátor dostane. Už tam budem?
Mejla pokládá kytary a já jdu zpívat. Jde to jako po másle. Nebo spíš jako po špagetách, který máme k obědu. Vše je, jak má být. Dokonce i Pítrs s klíčema přijíždí brzy a zvědavě poslouchá. Finišujeme.
Poslední vokál do poslední písně a je to. To, co ze začátku vypadá jako nedostupná hora, je najednou cílová rovinka.
Balíme, nakládáme, Ondra hledá klíče a nachází je. Loučíme se Michalem a Mírou a já nacházím další styčnej bod – stejně jako v Ústí jsou tady "asistenti". To je funkce, kterou jsme na předchozích nahrávkách neměli. Jasně, občas se někdo přijel na chvíli podívat, ale celou dobu tam nebyl nikdo. Největším držákem je Ladis, kterej se stal žolíkem, takže už musí být všude. A jako bonus je vždy lokální přísada.
Pítrs je už zase pryč, Mejla jede s Ondrou do Prahy a my sedáme s Ladisem do dodávky, necháváme Soulkostel za sebou a jedeme domů. Chytáme nějakou šílenou objížďku, a tak se nám cesta prodlužuje.
Posloucháme rádio.
V rádiu je to pořád stejný.
Vlk běhá kolem domečku s kůzlátkama a dokonale sterilním a podle pokynů vybroušeným pištivým hláskem zpívá ten správný nesmysl, který mají kůzlátka rádi.
Vrátka jsou otevřená.
Před San Piegem zastavujeme. Podzim je tady. Prší. A protože je ten podzim, neprší, ale chčije.
Chčije na nás a my zase chčijeme na zem do tmy a zimy a z otevřených dveří dodávky hraje do toho našeho chcaní rádio. Stojím vedle ředitele.
Kolem prolítávaj auta skrz deštovou vodu smíchanou s olejem, kterej chčije z dodávky. Chčije prostě úplně všechno ze všeho.
Stojím vedle ředitele a říkám: „Jede to dobře. Hlavně to teď nesmíme posrat.“
