sobota 1. října 2016

Nová deska fixy VNH! Kapitola 2 Vzpomínky na poslední a předpředposlední Jámor

Ahoj lidi!

Co jsem psal v kapitole nula? Kde jsme minule skončili, tam jsme nyní začali. Ale bylo to vlastně jen předkolo. Během jednoho červnového dne jsme v Jámoru nahráli dvě úplně nové písně. Jedna se jmenuje Trpaslík a druhá ještě definitivní název nemá.

Názvy jsou těžký. Čím déle název vymýšlíš, tím blbější ti připadá. Nakonec vždycky nějakej název přijde, člověk si na něj zvykne a neexistuje jinej, kterej by mohl ten – ze začátku blbej – název nahradit. Pamatuju si, jak jsme vymysleli název Detaily. Byl hned přirozeně první – takzvaně z fleku. Pak jsme se v tom začali šťourat a tři tejdny trvalo, než nám došlo, že se ta tehdy nová deska má jmenovat Detaily. Jak nás to napadlo na začátku. Málem jsme se kvůli tomu rozpadli. Přitom jsme to měli hned. Pakárna. Podivné zákony a vzorce v existenci hudebních skupin. Podivné zákony a vzorce v existenci lidstva.

Ve studiu to vypadalo pořád stejně dobře. Jámor je Jámor a navždy jím zůstane. Jenom mi přišlo, že výtah jezdí jinou rychlostí než minule a prostor vzadu je větší, ale zároveň je vlastně menší, protože je v něm víc věcí.
Taky mi naskočily vzpomínky na nahrávání Krásně smutného dne, respektive na úplnej závěr toho všeho. Nakonec jsem o něm nic nenapsal a ani nikomu nic neříkal. Můžu to teď po letech dohnat. Rozděl se a zbav se toho. Tak jo.



Po dokončení naší poslední nahrávky (slovo „deska“ už zavání anachronismem a archeologií) jsem tenkrát za sebou zavřel venkovní branku a podíval se nahoru do rozsvícenýho okna, kde se společně s producentem a obřím množstvím hudebních nástrojů nacházela naše čerstvá nahrávka. Silueta Ondry Ježka se mihla za záclonou. Šel jsem dál na zastávku a zaslechl jsem, jak dole po kolejích přijíždí tramvaj.
Když ji chytnu, bude to dobrá deska, blesklo mi hlavou.

Myšlenka ještě nedozněla a už jsem běžel. Tyhle hry „kdyžněcotakněco“ hraju od pradávna. Furt mě to nepouští. Už od první třídy. Úplně to vidím. „Když nešlápnu po cestě do školy ani na jednu prasklou dlaždičku, tak mě nevyvolá.“ „Když dokopu kamínek z bodu A do bodu B, objeví se bod X…“ „Když vydržím celou cestu běžet, táta nám dovolí jet na dovolenou…“

Dnes už to už to tolik nedělám, ale občas dávný záchvěv proběhne. Je slastnej pocit doběhnout něco, co už se rozjíždí. Je to mantra prokrastinátorů. A nejen jich.

Tramvaj stála na zastávce. Čekala klidně a tiše. Čekala, jako by čekala na mě. Nikdo jinej na zastávce nestál a asi ani nikdo nevystoupil. Cejtil jsem, že to stihnu. Seběhl jsem terasovitý schody, doběhl k tramvaji a zmáčkl tlačítko na otevírání dveří. Jednou, dvakrát, třikrát a ještě jednou. Nic. Dveře zůstaly zavřený. Lidi strnule seděli v prosvětleném uzavřeném prostoru, který z vnějších stran obalovala nemocná tma velkoměsta. Nikdo si mě nevšímal. Ještě jsem párkrát zmáčkl tlačítko, tramvaj zacinkala a pomalu se rozjela. Proklouzla mi mezi prsty. Byl jsem jako ztroskotanej námořník, kterej doplaval k lodi, co najednou pomalu začíná odplouvat.

Kurvááá, zařval jsem do tý chatrný tmy. Stál jsem tam a nechtěl jsem si připustit prohru. Už od pradávna si nikdy nechci připustit prohru. Nikdy to nechci vzdát. Když něco ztratím, chci to najít. Naser se na to, řeknu si někdy, ale jindy neřeknu nic. Jenom se nadechnu, nenápadně vyfouknu vzduch a seru na to. To ale nebyl tenhle případ. Sice jsem neřekl nic, ale uvědomil jsem si, že další zastávka není zas tak daleko. Mohl bych to zkusit. Bohužel jsem si to uvědomil asi až po dvaceti vteřinách, který jsem tím pádem ztratil. Stejně jsem se znovu rozeběhl a dával jsem do toho všechno. Letěl jsem lednovým večerem a stahoval jsem ztrátu. Byla to marná snaha a bylo to stejný, jako když Nicholson vyhazoval v Přeletu nad kukaččím hnízdem ten kvádr. Chvilinku to vypadalo, že to klapne, a pak nic. Doběhl jsem na zastávku a tramvaj už zase odjížděla.

Indián nikde. Asi seděl v tý tramvaji.



Cejtil jsem, že bych moh hodit kachnu, ale přešlo to. Nepoblil jsem se. Šel jsem se podívat, kdy jede další tramvaj na Vltavskou. U jízdního řádu jsem zjistil, že osmnáctka – to byla ta tramvaj, kterou jsem naháněl – na Vltavskou vůbec nejezdí. A do toho mýho rozjímání mezi kachnou a dechem přijela na zastávku správná tramvaj číslo jedna. To byla ta, kterou jsem měl dohnat, ale nakonec ona dohnala mě. Vlezl jsem dovnitř, sedl jsem si na sedačku a napadlo mě, že to bude dobrá deska.

Někdy prostě musíš počkat, a ne se někam splašeně hnát. Nechat to jít nebo odjet nebo dojet nebo nic.

Tramvaj mě dovezla na metro, metro mě odvezlo na nádraží a vlak mě odvez do San Piega. Dojel jsem domů. Sedl jsem si ke kompu. Spíš jsem se k němu svalil a už jsem chtěl mít všechno z krku. Celý to nahrávání, basák v hajzlu, hledání novýho, zkoušení se záskokem, zkoušení s tím, koho vybereme a na kterým se nejsme schopný dohodnout. Cejtil jsem, že toho mám plný brejle. Ondra poslal nějaký mixy. Stejně mi to nedalo. Stáhnul jsem si je a chystal jsem se je svou vylobotomizovanou hlavou poslouchat. Hlavně Karmu, kterou jsme nahráli dnes. Pak jsem se stáhnul já. Přišla mi sms, že můj otec zemřel. Z ničeho nic. Byl to divnej, zmatenej pocit. Byl to prostě takovej pocit uprostřed ničeho a já vůbec nevěděl, co mám cejtit.

Je to totiž složitější.

Můj otec od nás odešel, když mi bylo necelejch šest let. Byl to pro mě spíš byl vždycky takovej vzdálenej příbuznej, o kterým toho moc nevím a ani nechci vědět, protože některé vzpomínky z období, kdy jsem byl malý dítě a on ještě nebyl vzdálenej, nejsou úplně nejlepší. Některý z nich jsou dost hnusný. Snažil jsem se najít alespoň jednu, která je dobrá. Vzpomněl jsem si, jak mě naučil jezdit na kole a jak jsme mu s bráchou zapatlávali brejle pěnou na holení. Vždycky když do tý miniaturní koupelny po letech vejdu, nechápu, jak jsme se tam mohli vejít. Asi to bylo tím, že jsme si byli blízcí. Dvě dobrý vzpomínky jsou lepší než nula. Hodně lidí na tomhle světě je na nule nebo dokonce v minusovejch hodnotách. Spousta lidí myslí jen na sebe a na děti kašlou, a tak se tenhle svět furt motá ve sračkách.

O mrtvých jen dobře. Prakec, kterej se má možná ctít.

Takže u mě to máš za tři s dlouhým minusem, tatínku. Některý tvoje pochody a stavy dokážu díky tvým genům a uplynulému času částečně pochopit. Možná že jsem se měl mnohem líp bez tebe než s tebou a ty jsi nakonec možná jinde získal lepší známky. Škoda že jsme to tenkrát v Lucerně neprobrali, ale asi to tak mělo být.„Asi to tak mělo být“ je tak trochu ultražvást. Nejlepší je přece "Vše je, jak má být"



Situaci z filmu Záhrada už můžu zažít jen jako Marián Labuda.

Proč tohle píšu?

Každou dokončenou desku doprovází nějaký závěrečný pocity nebo obrazy, který mi utkvěly nebo se posléze vynořily. Namátkou: Brutální všechno? Jedeme domů z Ostravy a posloucháme na plný koule, co jsme nahráli. Fenomén? Vyskakuju na nástupišti v Český Třebový, protože jsem zaspal ve vlaku, ale přitom jsem konečně dokázal přestoupit. Klenot? Londýn, Londýn, Londýn a sáhodlouhá cesta zpátky. Detaily? Kličkuju mezi panelákama a přemýšlím, co se odehrává za všema těma oknama. Zpívám v obrovský kocovině Vše za 39. Martina Žáková poslouchá píseň Detaily a nikdo neví, že už tady za chvíli nebude, protože ona je ten hrdina, kterej musí do tmy.

Krásný smutný den?

Poslouchám nový písně, v televizi běží western Pro pár dolarů navíc a v mý hlavě se roztahuje podivná prázdnota. Konec večera, konec nahrávání, konec Mejna v kapele, konec mýho fotra – konec půlky kusu, z kterýho jsem stvořenej já. Ať chci nebo nechci, je to prostě tak. Nedá se to vyřešit jako nějaká rovnice. Je to jen pocit. Pocit, kterej za chvílí zmizí a jen občas se znovu vynoří, když se o to budu snažit. Trilobit osudu miniaturního týpka na týhle planetě.

S odstupem času vím, že to byl nejopravdovější a nejhustší konec ze všech konců nahrávání. Vlastně o nějaký nahrávání zas tak úplně nešlo. Těch několik konců jsem tehdy obalil několika pivama a šel jsem spát. Ale věděl jsem, že to nesmím přehánět, protože ráno jedu do školky.
Nakonec se vlastně mnohé v dobré obrátilo. Uběhly dobrý tři roky, za který se podle mě nemusíme stydět.

Ukousli jsme se je pro sebe, protože to jsou dobrý pecky.
Ale přišel čas.

Letos bych přivítal jen o něco veselejší závěr s ještě lepším koncem.

Ale jedno je jasný. Nová deska fixy VNH forever!


10 komentářů:

  1. novýho alba se nemůžu dočkat :3

    OdpovědětVymazat
  2. Jsem strašně ráda, že Mardi bloguje, na tohle jsem čekala! Díky a těšíme se!!

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za tohle, Márdi, to by nejen fanoušci vydrželi číst hodiny a hodiny. Hodně štěstí s albem, pojďte s tím do nás!

    OdpovědětVymazat
  4. Život je sinusoidní. Tak snad letošní nahrávání dopadne s křivkou nahoře. Blog se dobře čte, na desku je natěšenost....

    OdpovědětVymazat
  5. To je počteníčko. Číst příběh za příběhama ? Boží. Diky Mardy !
    VNH !!!!

    OdpovědětVymazat
  6. Ahoj Mardi! dobihani tramvaje, tata, kterej byl a neni, prozivam to taky. Mluvi mi to z duse, stejne jako desky fixy, je mi to vsechno hrozne blizky ....jednim slovem diky:-) P.S. tramvaj cislo 1 jezdi ke mne domu. Tesim se na pokracovani :-) Sochi

    OdpovědětVymazat
  7. Márdi, tvoje zápisky miluju, jsou jako tvoje texty, geniální a když nad nima přemýšlím, tak se zdají svým osobitým způsobem neproniknutelné, ale když vypnu a jen se zaposlouchám/začtu, zjistím, že tomu vlastně moc dobře rozumím. Ujetá tramvaj (jednička je mimochodem taky ta moje, akorát na druhém konci republiky :)) nasere, proto se vždycky na řidiče, který vidí, jak zoufale dobíhám, a počká na mě a vychcaně neujede, nezapomenu hezky usmát, třeba mu to aspoň trochu prozáří smogem zakalený den.
    Mně ho zas prozáří vaše deska, těším se!

    OdpovědětVymazat
  8. Po poslechu Trpaslika uz se na novou desku nesmirne tesim! Na kdy si to teseni mam asi tak schovat? :) Mam si o novou desku psát uz letosnimu jeziskovi, nebo treba spíš az k breznovym narozeninám? :)

    OdpovědětVymazat
  9. Skvěle se to čte a díky za vzpomínku na popraskané dlaždičky, měl jsem to stejně :)

    OdpovědětVymazat