V Ústí nad Labem jsme byli mnohokrát.
Začal jsem to já, protože jsem tam šel nejdřív na nástavbu a pak na vysokou školu. V té době už fiXa existovala.
Skoro celej zbytek kapely (Mejla s Pítrsem) nelenil a druhej rok se tam na školu přihlásil taky. Asi jsem udělal dobrý promo. Severočeskej vír nás spolknul a bylo. Bylo to tam dobrý. Akorát my jsme nebyli dobrý studenti.
Mejla vydržel rok a Pítrs asi rok a půl nebo dva. Pak školu zabalili a šli na civilku. Bojoval jsem tři roky a vzdal jsem to taky. Myslím si, že jsem byl z naší party studijně nejmíň nejhorší, ale dopadlo to stejně. Dnes bych si vybral asi úplně jinej obor – nejspíš školku nebo první stupeň. Dnes není tenkrát. Tenkrát jsem o tom přemýšlel úplně jinak.
Doma jsem oznámil, že jdu pracovat s postiženýma dětma do speciální školy Svítání v rámci civilní služby.
Máma se na mě podívala a řekla: „Co budeš dělat pak?“
„Budu se živit hudbou.“
Myslel jsem to upřímně. V té době jsme začali jezdit po klubech za cesťák. Za cesťák v lepším případě. Takže bylo jasný, že tenhle plán klapne. Hehe.
Maminka pokrčila rameny a nechala mě jít cestou, kterou jsem si vybral.
Asi fakt cejtila, že to klapne. Taky si byla vědoma toho, kdo začal doma pouštět ty desky.
Klaplo to. Trvalo to sedm let a pak to ještě hodně dlouho nebyl žádnej šlágr. Bylo to totiž mnohem tvrdší, než jsem si myslel. Ale bylo to rozhodně lepší než historická mluvnice nebo staroslověnština. Ale je pravda, že nebejt staroslověnštiny, asi bych nic nenapsal. Kdo ví, zda bych vůbec vznikl. Ale otcova spermie to dokázala. A Cyril s Metodějem taky.
Tolik o mým začátku a svým způsobem i o mým konci v tomto městě.
Zpětně musím napsat, že nás Ústí dost spojilo, ale vlastně i rozpojilo – skončila tam totiž taková ta prvotní fáze, která je pro kapelu skoro vždycky skvělá. Skončilo to někde nad společným hrncem gulášový polívky a muselo to jít dál. Spousta part tuhle nejlepší prvotní fázi zažije. Pak zcela normálně přijdou další – těžší fáze a ty party to nevydržej a rozpadnou se. My jsme to nějakým zázrakem zvládli. Třeba i díky Mejnovi, kterej je s Ústím taky spojenej, i když byl na vejšce v Liberci.
Předně bych měl asi dodat, že Mejn to v Liberci zabalil stejně jako my.
Jsme prostě kapela s maturitou.
Ale žádný gymnaziální rock, protože Mejn má strojárnu a Mejla s Pítrsem potravinu a můj přeloučskej gympl je takovej punk, že jízlivé charakteristiky na náš účet sjíždí dolů jako jedovaté plivance po horkém plechu.
Zpátky k Mejnovi.
Jednoho dne šel z fachy a potkal nás na náměstí v San Piegu. Náš tehdejší basák Dejmal nám oznámil, že už zase nemůže jet hrát, a my jsme se bezcílně poflakovali městem a přemýšleli jsme, jak to jen uděláme – jak odehrajeme koncert v Ústí, na kterým nám záleželo, protože byl v kolejbaru a my jsme chtěli všem ukázat, že jsme ze školy neodešli nadarmo.
V největším zoufalství jsme narazili na Mejna a ten nám řek: „Tak já pojedu s váma.“
Přitom hrál v tý době na bubny.
Celou cestu jsem ho učil akordy písní. Mejn souhlasně kejval hlavou, a když jsme dojeli do Ústí, prohlásil: „Ty jo myslím, že si nic nepamatuju.“
Koncert odehrál otočenej zádama k lidem. Překvapivě to nějak fungovalo. Po koncertě za mnou přišel nějakej borec a povídá: „Hele, hráli jste docela dobře, ale ten váš basák, to je extratřída.“
Jeli jsme polským fiatem domů a totálně rozkalenej Mejn zpíval celou cestu desku Walk choc ice. Cestou nás málem rozdrtil kamion, kterej vjel z ničeho nic do protisměru a my jsme se vyhnuli úplně v poslední vteřině.
Mejn zpíval dál. Dejmalovy dny v kapele byly definitivně sečtený.
Od té doby jsme v Ústí hráli mnohokrát. Ale nikdy jsme tam nic nenahrávali. To mělo přijít až teď.
Čekalo na nás Tajný studio.
Řeknu vám, lidi, byl to dost náročnej tejden.
V pondělí jsme dali táhlou zkoušku, v úterý jsme měli koncert v Práglu a přijeli jsme ve dvě v noci. Už v devět ráno ve středu jsme vyrazili do Ústí. Seděl jsem v dodávce a koukal se z okna. Jak začaly kopce, bylo jasný, že jsme na severu. Tuhle trasu znám nazpaměť – akorát z druhý strany. Celý slavný studia jsem jezdil stopem.
Nikdy jsem totiž neměl na jízdenku na vlak.
Tajný studio se nachází v takový poloindustriální zoně. Továrny, starý vybydlený baráky s Portorikáncema na balkonech a jejich dětma venku, komíny, trubky a sem tam vrak od auta. Bloudili jsme mezi tím vším a hledali tu správnou ulici, která se jmenovala příznačně Průmyslová.
Celý tohle město se nejdřív zdá úplně industriální, ale jsou tam i další vrstvy. Jsou spíš kolem, ale jsou tam. Najdi je a vtáhne tě to. Vodopád čeká na konci stezky.
Když jsem tady poprvé vylezl z vlaku na Severním nádraží a šel jsem místním světem, nechápavě jsem kroutil hlavu a říkal jsem si, jak tady budu žít. Já – borec z města, kde je Semtín a Paramo. Bylo to tak. Je to hodně silnej, ale taky dost klamnej prvotní vjem. Ústí má vrstvy a my už o nich hodně dlouho víme, takže nám to bloudění po industriální zóně přišlo vtipný.
„Ty vole, Ústí – to je furt stejný,“ řve někdo v dodávce.
Jediná přítomná vrstva, ve který jsme se měli v tomhle konkrétním příběhu nacházet my, byla vrstva Tajnýho studia. Nakonec jsme ho našli. Z plechových vrat vylez Honza Brambůrek, jeden ze tří majitelů.
Přivítali jsme se, vytahali aparát do výtahu a vyjeli jsme nahoru. Sestavu doplňoval ještě Ladis, kterej z pozice ředitele našeho labelu jel kontrolovat, jestli se neflákáme, a hlavně k tomu ještě přibral funkci dokumentaristy.
Vlezli jsme dovnitř. Nahrávací místnost byla obří. Sto osmdesát čtverečních metrů. To je prostě velkej prostor.
Dřevěná podlaha, vysokej strop k tomu.
Všechno jsme zapojili, nastavili jsme zvuk a začali jsme hrát. Hrálo se nám moc dobře.
Nahráli jsme asi dva tejky a jeli jsme na pozdní oběd na druhou stranu Ústí do Neštěmic. Byl pošmournej den. Z oblohy padaly miniaturní kapky a míchaly se vzpomínkama na tohle město. Koleje, Hnáta, Žumpa, Čtyřka, divadlo, kino Hraničář, koncerty, kapely, smrad, chemický mlhy a lidi.
Všechno to lítalo hlavou.
Hlavně ty lidi kolem. Lidi kolem a s náma. Tuna příběhů.
Teď už jsou úplně někde jinde, i když jsou pořád tam nebo pryč.
Vzpomínky rozpustilo až extrémně pálivý jídlo v asijským bistru. Najednou jsme měli těla plný energie a čekalo na nás připravený studio. Nezbývalo, než se tam vrátit a nasolit to tam.
Tak jsme to tam nasolili.
Nabrali jsme základy tří písní. Jednu hustou, jednu vtipnou a jednu trochu smutnou. Trvalo to nějakej čas. Když nám začaly docházet síly, donesl nám Ondřej Ježek šampus, kterej koupil Mejla.
„Chlastej prosecco,“ procedil náš kytarista přes neproniknutelný výraz.
Dotáhli jsme to. Zpěv a kytarový dohrávky jsme nechali na druhej den.
Ve studiu to žilo. Během nahrávání objevili i další dva spolumajitelé Franta a Míra, kteří to všechno sledovali z blízkýho povzdálí, a když bylo třeba, urychlili řešení nějakýho problému.
Večer se stavili Houpací koně. Nebo spíš půlka Houpacích koní – takže to bylo vzhledem ke znaku našeho města stylový.
Houpací koně jsou ústecká legenda. To jsem možná napsal blbě – prostě hrajou dlouho jako my.
Už když jsme byli na zmiňovaný vejšce, byli už hodně známí a měli status kultu. Líbilo se nám, jak hrajou, protože poslouchali Pixies a Sonic Youth, jako my v San Piegu. Řek bych, že je stále poslouchaj.
Večírek byl příjemnej a decentní. Ondra s Honzou Brambůrkem byli našláplý, měli si co říct o všech těch mikrofonech a dalších nahrávacích přístrojích, ale bylo už pozdě a všude zavírali, protože byl čtvrtek.
Cejtil jsem, že odpadám, a šel jsem spát. Usnul jsem ve vteřině.
Tři dny v plný palbě mi daly zabrat. Čekaly na mě zpěvy a na to je dobrý bejt čerstvej. Protože jsem šel spát první, ráno jsem první vstal a počkal, až se probuděj ostatní. Netrvalo zas tak dlouho. Večírek byl opravdu decentní. Mejla začal na noutbuku pouštět různý český oldskůlový party, studiem zavoněl kofein a druhý kolo v nahrávacím ringu mohlo začít.
Šlo to dobře, celej den až do večera. Stihli jsme nahrát všechno. Poprvé v životě jsem zpíval bez sluchátek. Byl to zvláštní pocit. A poprvé v životě kolem seděli i jiný lidi než jenom producent. Napsal jsem si texty na obrovský papírový plachty a po dlouhý době jsem se bez stresu orientoval v písni. Taková jednoduchá věc a mě to napadne až na osmý desce. Chacha.
Mejla položil zbytek kytar a bylo. Mohli jsme jet domů.
Jenže na nás čekal ještě jeden koncert v Ústí. Prostě plný menu jako kráva. Někdy člověk naplánuje věci, který potom nejsou úplně ideální. „Tajming energie, kurva, kdo tohle vymyslel,“ nadávám v duchu a dojde mi, že jsem to byl já. Já jsem dohod ten koncert.
Natahali jsme celej aparát do obřího vejtahu, poplácali se s klakou z Tajnýho studia a příběh ještě nekončil.
Venku lilo, byla kosa a na nás čekalo podium místního univerzitního festivalu. Totálně semletá, vyždímaná Vypsaná fiXa dorazila na místo a jediný, co zachránilo situaci, bylo červený víno, který působilo jako smeták, kterej vymete poslední zbytky energie.
Najednou to šlo! Ještě ke všemu přestalo pršet a koncert byl skvělej.
Asi jsme prostě byli rozehraný.
Songy – zahraný s lehkostí a drajvem – letěly mezi lidi. Legendární ledňáčci byli přes hodinu králové situace.
Naskládali jsme aparát do dodávky a jeli konečně zpátky.
Ředitel držel volant, Pítrs pouštěl nějaký kapely a já jsem seděl na zadním sedadle.
Ústí nás vyplivlo a já se těšil domů. Stejně jako vždycky. Stejně jako když jsem se s taškou přišoural na stopa pod most. Labe teklo na druhou stranu a já čuměl na tu černou skálu nad městem a chtěl jsem ji mít za zádama. Vždycky se tvářila jako magnetová hora.
Někdy to šlo rychle, jindy pomalu. Ale vždycky to nakonec šlo. A ta černá skála jako mluvčí tohohle města křičela: „Zase se vrátíš!“
A já jel domů stejně jako teď.
Nepamatuju se na ani jednoho řidiče, kterej mě kdy vzal. Ale pamatuju si na ten moment, kdy auto začalo brzdit a bylo jasný, že mě bere. Tělem projela blažená úleva. To bylo vítězství – akorát nebylo jasný, jak bude to vítězství velký. To se člověk dozvěděl, když strčil hlavu do okýnka.
Pamatuju, jak jsem pokaždý snil o borcovi, co jede až do San Piega.
Pamatuju si, že skoro všichni, co mě vzali, kouřili a skoro vždycky mi nabídli cigáro. Pamatuju na tu klikatou cestu do Lovosic kolem řeky, pamatuju si na to, jak jsem se vždycky bál, když jsem chyt blázna, kterej tam předjížděl všechno, co se dalo. Pamatuju si na Terezín a nájezd na dálnici a pak na to, jak jdu v Praze na Vltavskou a načerno jedu trojkou na Černej most a tam stojí za sebou dvacet stejnejch postav na stopu. Pamatuju se, jak se pokaždé řadím na konec a vytahuju ceduli HK. Pamatuju se na tmu, jak se někdy snesla, a já si říkal, že už nikdo nezastaví.
To si pamatuju. Mnozí jezdili stopem a ještě docela čerstvě nabytá svoboda visela ještě docela čerstvě na obloze nad náma a ještě docela čerstvě všude kolem a my jsme ji lačně hltali a mysleli jsme si, že je to normální vzduch, kterej tady bude pořád. Prezident měl v sobě hipíka, na Hrad jezdili Stouni nebo dalajláma. Bill Clinton hrál v Práglu v malým klubu na ságo a v každým menším městě takovej malej klub byl. Stačilo tam přijet a hrát. Takhle to bylo.
Seděl jsem v dodávce, která prorážela tmu. Černá skála se čím dál tím víc vzdalovala.
Teď už nebyla tak hustá a já slyšel: „Tak zas někdy přijeď.“
Cejtil jsem, že jsme začali dobře.
Příští týden na nás čekalo úplně něco jinýho.
