12 KUSŮ RADOSTI KUSY RADOSTI

 Kusy radosti je píseň, která byla největším outsiderem a nakonec je po ní pojmenovaná celá deska. Její příběh je příběhem  Fénixe, jenž vyletěl z popela téměř vyhozených písní.

Základ nebo spíš prvotní nápad vznikl tak, že v období hlubokého covidu jsem  přišel  do svý  nahrávací mikromístnosti, zapojil jsem akustickou kytaru přes malý kombo na baterky, pustil jsem rytmus z  dětských kláves po mojí ségře a začal jsem hrát. To byla činnost, která mě celou dobu držela nad vodou nebo spíš nad bahnem covidový prázdnoty. A nejen nad ní.

Napadl mě docela dobrej riff, kterej jsem hrál furt dokola a nakonec jsem k němu vymyslel i refrén do kterýho jsem jako blázen řval: „Jsem Kungfu Panda!!“

Nebylo se čemu divit, protože byl covid a už jsem byl doma zavřenej docela dlouho.. Osamělé podivínství bez možnosti čehokoliv bylo jako pavouk s hlavou profesora Flégra s čerstvě upletenou sítí..

Z Kungfu Pandy se nakonec stal Kungfu Randál, což byl imaginární pilot , kterej vzešel z genů mnoha bývalých pilotů formule 1.  V mým životě bylo období, kdy jsem Formuli 1, žral skoro stejně jako fotbal a v poli jezdců jsem měl spoustu oblíbených hrdinů.  Jejich jména se nyní objevovaly ve slokách a v refrénu Kungfu Randál zvítězil. Neustále jsem v písni zrychloval rytmus a nakonec jsem to celý dostal do fáze totálního pekla. Velká cena San Piega vrcholila a na stupních vítězů stříkal Kungfu Randál šampáněm.

A to jsem byl samozřejmě já.

Uložil jsem to a vylezl jsem ze svého kumbálu. Byly tři hodiny ráno. Cejtil jsem, že mi pomalu, ale jistě přestává hrabat. Ale taky jsem cejtil, že jsem možný zešílení zase zastavil randálem. Větší ambice než uvolnění osobního přetlaku z celkovýho útlaku jsem  písni nedával.

Před druhým odjezdem do Sona jsem ji přece jen přihodil do pytlíku  s dalšími cca sedmi nebo osmi  s tím, že by z toho mohl být fakt dobrej nářez.

Nějakou shodou náhod se následně,při vybíracím pouštění v kuchyňce studia Sono, stalo to, že někdo řekl: „Tak pojďme zkusit tohle! “. Myslím, že to byl Dušan. Nejdřív jsem byl nadšenej, ale pak jsem už tak moc nadšenej nebyl, protože došlo ke změně rytmu a celkový aranže.  Původní riff, kterej jsem považoval za naprosto tažnou záležitost, tam hrál někde vzadu..

Producenti to prostě úplně, ale úplně rozmontovali.

Píseň se při druhém pobytu nahrávala poslední  v pořadí a díky tomu, že jsme na dvou předchozích fakt zasekli, zůstala podivně rozestavená, protože už nebyl čas. Najednou začali všichni balit.

Rychle jsem tam nazpíval pracovní verzi zpěvu a jeli jsme domů.

Co bylo dál? Za další dva měsíce opět dorazili do Sona a začali jsme makat na jiných písních s tím, že tohle už máme v základu hotový a nemá se k tomu cenu vracet.. Takhle nějak funguje mozek, když vytěsnuje špatný věci. Hehe.

Když jsme měli všechno nabraný, tak se pravda ukázala.

Osud budoucích Kusů radosti  se zdál zpečetěn. Bylo to divný. Znělo úplně jinak, než jsem myslel, že bude znít.  Všechny ostatní písně nám rostly pod rukama a tahle se spíš „zmenšila“ a tak vypadala čím dál hůř. Nejdřív si ji vzal Dušan, ale nakonec spadla pod Ondřeje, kterej mi oznámil, že text ve sloce je divnej, že tomu nerozumí a že to nefunguje. Nejdřív jsem byl trochu vyteklej, protože jsem to  cejtil taky, ale nechtěl jsem si to přiznat a  zároveň jsem jim to dával za vinu, protože to celý předělali a díky TOMU!!! to přeci bylo. Hehe.

Jak to tam je?

„Já bojuju s egem a..?“ S egem. To je kurva těžkej boj. Známe to všichni.

A tady přesně se dostáváme do bodu, kdy to vypadalo zcela jasně a nekompromisně tak, že to vyhodíme. Tím pádem by se tahle deska jmenovala jinak, bylo by na ní 11 nebo spíš 10 písní, protože s ní by šla ven i jedna pomalá. Třeba Bagrista nebo spíš Už dlouho nemluvíš.  

Ale to se nestalo.

Někdy je totiž dobrý zabojovat a zkusit to nevzdat. Tak, jako to nevzdal James Hunt v posledním závodě, kdy se stal mistrem světa. Tak jako to nevzdal Niki Lauda, když mu z plic v nemáku odsávali bordel. Kdo neviděl film Rivalové-může se na něj podívat.

Začal jsem si doma tuhle věc pouštět bez zpěvu a nakonec jsem to celý předělal. Melodii, text, fázování.  Chyběly mi jen poslední dva dobrý řádky ve druhý sloce. Na ty jsem přišel ve vlaku cestou do Jámoru, když jsem to jel nazpívat. Respektive mě to napadlo před naší zkušebnou, kde jsem nahlas nadával, že všechny moje kusy radosti jsou rozježděný kurva tady na silnici.

Byl to naprosto upřímnej vztek osamělého řidiče, kterej musel ven, protože začátek  toho dne byl divnej, příšernej a ještě horší a tenhle  blbej start byla poslední kapka v  celkovým marastu  covidový doby. Ulevil jsem si. Pak bylo chvíli ticho a nakonec jsem do toho ticha řekl

“Ty vole to je dobrý, kusy radosti na silnici“

Ve vlaku jsem to pak dotáhnul do tvaru „Na silnici jsou kosti a taky kusy radosti“

A měl jsem to. Vesmír to poslal. Slitoval se nade mnou. Děkuji. Má prosba byla vyslyšena! Zřejmě byla dostatečně hlasitá, úpěnlivá a byla řečená srdcem.

„Co tam zas ten Márdi dole řeší ty jo-pošli mu to prosím tě, než do něčeho rozhozenej narazí jako ten Jochen Rindt.“

Příběh Jochena Rindta je neuvěřitelnej. Chlápek, kterej ve Formuli 1 v roce 1970 vyhrál titul mistra světa, když už byl dávno mrtvej. Tři velký ceny před koncem se zabil a nikdo už ho nepředhonil.

 Dojel jsem do Jámoru jsem to tam nasypal. Ondřej se otočil na židli a řekl:“Kusy radosti je skvělý, tak by se mohla jmenovat celá deska.“

A bylo to.

Bylo to tam a už to nemohl nikdo zastavit ani sebrat ani nic. Poslal jsem to do skupiny a všichni hned souhlasili. Happyend. Lusknutím prstu se to otočilo v náš prospěch. Zas tak rychlý to nebylo..

Kusy radosti byly jako Niki Lauda, když přišel do Ferrari.  Píseň doháněla ztrátu stylem jezdce, kterej v dešti přezuje na ty správný pneumatiky. Ondřej tam na pozoun skvěle vyrobil zvuk velkých cen a mně se povedla tenká kytara v refrénu. A dokonce tam nakonec jsou ty ségřiny klávesy ve sloce. Myslím, že by tu melodii mohli zpívat lidi na koncertě. Pokud tam nějaký budou. To je jasný.  Úplně těsně před koncem všeho jsme ji ještě vysunuli na desce hodně dopředu.

Kam? Hned za pol position lačně tůruje motor a hosteska s deštníkem vedle  vdechuje spálený benzín.  Za malou chvíli odejde svůdným ladným krokem, zelená světla zasvítí, motory zařvou a auta zmizí. A ta hosteska už se nikdy nevrátí, protože její čas už ve formuli 1 vypršel. Nad asfaltem zůstane jen rytmické klepání jejích podpatků, nervózní šum tribun a z dálky bude sílit zvuk řevu přibližujících se motorů. Všichni ti borci za volantem s odhodláním koukaj do ksichtu smrti a s pevně sevřenými rty a soustředěným výrazem tam někde uvnitř svýho statečně bláznivýho srdce zpívají.

My krásné štěstí máme!

Ty tady nevočumuj!

12 KUSŮ RADOSTI VÍDRHOLEC

Vídrholec je divný slovo. Nevím, jak mě napadlo. Někdy to tak je. Něco se někde vznáší a vybere si to tebe. 

Teď je z něj otvírák naší nový desky. Už dávno potom, co byl nahranej, se v San Piegu zvednul obrovskej vítr a trvalo snad tejden, než to přestalo. Šel jsem za město se psem, kde se zcela nepravidelně potkávám s jedním Anglánem, kterej taky venčí psa. Borec se  po delší době  zjevil na horizontu a pomalu se blížil. Umí docela dobře česky, tak někdy trochu pokecáme, někdy se jen tak pozdravíme a někdy na sebe jen tak mávneme.  

Napadlo mě, že bych ho mohl potěšit fórem a tak, když jsem ho ten den míjel a kolem nás lítalo všechno možný, protože ten vítr byl opravdu silnej, jsem svou chatrnou angličtinou řekl:

„Vindofčéééénč!“

Borec se uchechtnul a pokračoval dál. Nevím jestli to zařadil škatulky povedeného suchého britského humoru, ale pobavený škleb tam byl. 

A ještě ke všemu to byla pravda.

Za pár dní vtrhnul Putin na Ukrajinu a babička spadla a už nevstala. To už tak vtipný nebylo. Ta větrná bouře se prej jmenovala Eunice, ale to jsem se dozvěděl až od Honzy Vedrala, kterej za mnou přijel a já jsem mu to vyprávěl.

Jak to bylo s touhle písní?

Vídrholec jsme nahráli během druhého pobytu  ve studiu Sono. Byli jsme tam celkově čtyřikrát během roku 2021. Chyba-byli jsme tam třikrát a po čtvrtý jsme byli v Jámoru u Ondřeje.

Jak to začalo?

Začalo to tak, že rok před bouří Eunice, zafoukal vítr změn i do naší kapely. Nejdřív přišel covid a pak definitivně odešel Mejn. Přiznám se, že tentokrát mě jeho odchod už zas tak nepřekvapil. Spíš mě překvapilo, že jsem se tomu nahlas smál, když jsem dočetl dlouhej mail, kterej nám napsal. V tý době mi to totiž přišlo stejný, jako když na lodi, která se potápí, někdo zakřičí, že ještě ke všemu praskla žárovka. 

Byli jsme uprostřed druhýho covidu a nikdo nevěděl, co bude dál. Motali jsme se v bizarním, prapodivným dvouletým vzorci a všechno, co jsme za mnoho let pracně vydupali ze země nebo spíš z podlahy dodávky, mizelo ve virovém  propadlišti. Teď už to samozřejmě mozek pročistil a upravil, takže se to nezdá tak hrozný, jak se to zdálo, když to probíhalo.

A to je dobře. Válka a sucho-to je podle mě mnohem větší hrozba. Válka, sucho a chlap, kterej chce bejt všude. Musí se to hlídat.

Nicméně ve chvíli, kdy to Mejn zabalil a všichni jsme doma byli zavřený, jsme si řekli, že pojedeme jen tak nahrávat, protože tam zakalíme a třeba ještě vybereme novýho basáka. To se nakonec povedlo.  Zakalit i vybrat. Hehe. Vídrholec už nahrával i Kryštof. Myslím, že je to pěknej otvírák desky!  Zařadil bych ho do triumvirátu Stereoid, Ruzyně a  právě Vídrholec. Možná někdo nesouhlasí, ale to je jediný, co může dělat. 

Zajímavosti? 

Hodně jsme řešili výkřik na začátku. Jestli jo nebo ne a jak hodně. Ve větrný pasáži jsou použitý podivné samply z prastaré počítačové hry, kterou hrál jeden z producentů v maringotce s hracími automaty. Nakonec ten zvuk objevil, dotvořil a vítězně zařval: 

"Supermário!"

To byl hlavní skákající panáček z té legendární hry. Vítr ho do přinesl a on se zabydlel na Vídrholci. Který z producentů to byl? Odhalení bude na Vás.

Co tam mám dál? 

Tenká kytara v refrénu je částečně inspirována Iron Maiden z roku 1986 a následně zmutována do zběsilého podpůrného chuchvalce. Výsledek je o dost jinde než můj domácí demáč se španělkou a automatickým bubeníkem, kterej původně zněl jako potrhlý funky, ale postupem času se ve studiu z funky stalo punky. Je to prostě nářez! Už se těším až to budeme hrát živě.

Opravdu a neoddiskutovatelně   mě zde  baví „větrná“ pasáž, kdy kolem letí stromy, srny,  drony a všechno ostatní a ty jdeš proti tomu, drápeš se na Vídrholec a  víš, že tam musíš dojít, protože jedině tam je to, co je nejvíc a nejdál.

A to není všechno, protože pak se samozřejmě ještě musíš  vrátit a pokračovat dál. A tak pokračujeme-máme novou desku, novýho basáka a nový koncerty. 

Nejvíc se těším na křest v Praze, protože tam bychom rádi dali Kusům radosti co nejvíc prostoru.

Přijďte se tam 22. června podívat!

POSLECHNI SI VÍDRHOLEC

KUPSILÍSTEKNAKŘEST