pondělí 30. ledna 2017

Nova deska fixy VNH Kapitola 6 Podivíni v cílové rovince




Poslední nahrávací dobrodružství nás čekalo v Benasu na Seči.

Benas je tak trochu naše domácí půda.
Možná už mnohem víc než tak trochu.
Od roku 2007 tady míváme kapelní soustředění. Celý to vzniklo tak, že po nahrání Krásy nesmírné jsme cejtili, že by to chtělo změnu. Nejdřív jsme to tak asi necejtili, ale pak už to bylo cejtit tak nějak samo od sebe. To tak někdy bejvá.
Mejn s Mejlou byli v Praze, hráli jsme hodně a zkoušeli jsme málo. Spíš jsme nezkoušeli vůbec. Nálada v kapele taky nebyla úplně nejlepší. Byli jsme přehraný, hádali jsme se a neměli jsme žádnej plán, jak a co a hlavně kde a s kým nahrajeme. Nebylo to úplně nejhlubší dno, ale malý dno to bylo.
Naštěstí se podařilo vyřešit.
Pamatuju si na tu situaci docela přesně.

V té době – myslím, že to snad i byl přímo ten týden, kdy se to vyřešilo – totiž vyhodili Michala Hrůzu z Ready Kirken a my jsme jeli hrát do Ostravy. V pátek večer jsme někde dohráli a projížděli zbytkem noci na nějakou ubytovnu v Ostravě. Měli jsme tam chvíli spát a pak někdy brzy odpoledne odehrát v Ostravě koncert.
Takhle jsme to vymysleli – přejedeme rovnou a alespoň trochu se dospíme. Někoho napadlo, že bychom to mohli vzít přes Polsko. Byli jsme někde nahoře u polskejch hranic. Ale fakt si nepamatuju, odkud jsme to jeli. To je jedno. Prostě to tak bylo.
Po dlouhý době jsme se všichni sešli v dodávce a samozřejmě jsme začali probírat někde na polský dálnici pro nás neuvěřitelnej Hrůzičův vyhazov.
„Vidíš, že to jde,“ začal rejt Mejla a všichni se významně uchechtli.
Ale tam hluboko uvnitř jsme všichni moc dobře cejtili, že to zas tak moc nejde. S Ready Kirken jsme měli jeden čas i společnou zkušebnu, takže nám to nebylo úplně lhostejný. Nikdo nepronesl tu jízlivou větu, která se pronáší o těch, který ti lhostejný jsou. Nikdo neřek: „Je po nich.“

Najednou bylo mnohem víc jasný, že když se nedohodneme, postupem času se dostaneme do podobnýho průseru jako Kirkeni.
Najednou hrozilo, že někde v nějaký jiný dodávce někdo řekne: „No jo, tak je po nich.“
Cizí průser nás spojil. A najednou to šlo.
Začali jsme se bavit normálně upřímně a vylezlo z toho, že většina už v Citronu s Filim nahrávat nechce a musíme najít někoho jinýho.
Vybrali jsme několik lidí, kterým jsme pak už lehce přiopilí přímo z dodávky volali, jestli by s námi nechtěli nahrávat. Pítrs třeba volal Romanovi Holýmu. To bylo celkem vtipný. Ale Roman Holý se nakonec nekonal. Vzpomněl jsem si, že mi kamarád Ondra Pečenka říkal, že akorát nahrává s nějakým Dušanem Neuwerthem a ten nějakej Dušan řekl, že by s námi rád nahrával. Řekl jsem to v dodávce a všichni řekli jo. Dušan Neuwerth řekl taky jo a všichni jsme úplně nakonec řekli uf, ale nikdo teda neřekl nahlas.
A bylo to.

Další problém byl, jak budeme zkoušet a jak připravíme novej matroš. A jsme konečně u toho. Vzpomněli jsme si na Benas, kde jsme kdysi nahrávali demáč Smutné a veselé vraždy.
„Ty vole, tam byl podivnej borec, kterej z nás měl srandu, že neumíme hrát.“
„To měl asi tenkrát pravdu.“
Vzpomněl jsem si na Pítrse, jak přišel do studia s ideou, že nejlepší je nahrávat nahatej.
Domluvili jsme s tím „podivným borcem“ – hehe – nyní již majitelem studia Mílou Sládkem a jezdili jsme tam celou zimu. Vznikla z toho deska Fenomén, která se fakt povedla a hodila nás do jinýho levelu. Všechno to končilo ve vyprodaný Lucerně. Bylo to neuvěřitelný.
Stačila k tomu jedna jediná cesta v dodávce. Takovej ten okamžik, kdy uděláš přesně to, co máš udělat, vesmír ti přeje a ty bereš jackpot.
Tak to bylo.

Od té doby do Benasu pořád jezdíme a připravujeme tam nový písničky. Míla Sládek už není ten podivnej borec. Je to kámoš, kterej má absolutní hudební sluch, a hlavně je to člověk , kterej umí zvládnout nájezd naší podivínský party. Dokonce jsme u něj nahráli i soundtrack k filmu Čtyři slunce a vznikly tam i obě desky Mixle v piksle.

Míla studio pořád vylepšuje a nečeká na místě, i když už to správný místo našel.
Základní vylepšení proběhlo v okamžiku, kdy studio z betonový kobky v Seči přestěhoval nahoru nad městečko na kopec, kam se zároveň přestěhoval se svou rodinou i on. Celej objekt je obklopenej loukama, za nimi jsou lesy a ty to všechno můžeš pozorovat z okna, když nahráváš. Na zahradě rostou stromy a vedle v ohradě má jeho žena koně a poníka.

Takhle to tam vypadá v zimě:)



Pamatuju si na chvíli, kdy jsme tam zpíval písničku Čtyři slunce a celý pasoucí se stádo krav se najednou začalo čím dál tím víc přibližovat a zvědavě na mě čumělo.
„To je znamení. To bude hit!“ chechtal se Míla do sluchátek.
Měl pravdu.

Bohužel jsem to nevyfotil, ale sehnal jsem fotku, kde jsou alespon ty okna:)



V době, kdy jsme vybírali místa na novou desku, měl čerstvě koupenej mixpult OTARI a ten Ondřeje zaujal.
„Benas nemůžeme vynechat, to je jasný.“
A zase jsme tam jeli.
Tentokrát jsme se tam vlastně spíš sjeli. Ze všech možných světových stran. Kruh se uzavřel. Před rokem jsme tady dodělali demo, z kterýho tahle deska vzejde. Bylo jasný, že tady to taky i dotáhneme.
Přijel jsem, otevřely se dveře a Míla vylez ze studia.
„Vypsaná fixa přijela včas – co se děje?“
„Jenom ta lepší část, kámo, jen ta lepší část.“
Mejn s Pítrsem už tam byli a Mejla s Ondrou měli jen půlhodinový zpoždění.
Takže jsme nejlepší část byli všichni.

Postavili jsme rychlostí blesku všechno nikoli tak, jak to děláme pokaždé, ale tak, jak to postavil Ondra, když jsme nabírali Čtyři slunce.
Pak přijel Mejla s Ondřejem, kterej se tvářil spokojeně, protože všechno bylo připravený podle jeho přání. Ruchový mikrofony zase stály v kuchyni a muselo se dávat bacha, aby nikdo nezapnul rychlovarnou konvici.
Pak se Ondřej vrhl do studia a totálně přeinstaloval nahrávací program. Míla na to koukal a možná se trošku pohyboval někde mezi cynickým vtipem a lehčím zhroucením.
„Horší, než když v minus patnácti Márdi zapomněl zavřít a vítr vylomil vchodový dveře, to snad nebude,“ pronesl Míla zkroušeným hlasem.
Nakonec to kluci nějak zvládli, zprovoznili a začali jsme nahrávat.
Šlo to skvěle.
Původně jsme měli v plánu, že budeme dotáčet jen to, co jsme jinde nestihli. Ale nakonec jsme nahráli dvě úplně nový písně.
První byla ta, která mě napadla v Ústí nad Labem. Druhou jsem objevil úplnou náhodou doma v kompu pár dní před posledním nahráváním. I když to tak nevypadalo, byla to pro naši novou desku celkem zásadní chvíle.
Tahle píseň totiž dala desce název. Ptáte se, jak se deska bude jmenovat? To vám právě neřeknu. Hehe. Každej z vás si totiž název může sám zjistit. Je zašifrovanej v obalu. Tedy v lepším případě to zjistí každý sám. V horším případě to zjistíte, až to někdo někde napíše nebo nasdílí. Ale mnohem lepší je podle mě ta první varianta.

Na konci prvního dne jsme měli až na pár kytar nahraný všechno. Mohla proto proběhnout oslavná kalba v místní hospodě, nad níž jsme byli ubytovaný. Nejdřív jsme šli normálně na pivo, ale postupem času pivo přešlo do oslavné kalby.
Pak už to byla gigaoslavná pařba. A na konci nebo spíš těsně nad ránem na hotelu v Seči to už bylo skoro extremní šílenství.
Dovolil bych si citovat jednu větu z deníku Roberta Smithe, kterej si vedl během tour The Cure po Jižní Americe: „Probudil jsem se ráno s pocitem, že moje chlastání mě totálně odrovnalo.“
Líp své probuzení nedokážu popsat.
Vedle na posteli ležel Pítrs a nebyl na tom o moc líp.
„Ty vole, koho napadlo přinést to starý víno, co bylo v dodávce?“
„Těžko říct.“

Mejlova postel byla prázdná. Mejla s Ondrou dopadli o fous líp, a díky tomu se nahrávání nerozpadlo. Nejlíp se měl Mejn, kterej jel večer domů.
Co si půjčíš, vrátíš. Kalba je taková pozitivní energie na hypotéku. Bylo jasný, že tři hodiny euforie budeme splácet celej den. Haha.
Doplížili jsme se dolů do restaurace na polívku. Mlčky jsme ji do sebe naházeli, servírka se na nás ironicky podívala a řekla: „Přeju vám pěknej den, pánové.“
Přemýšlel jsem, jestli jí mám říct, ať mi vrátí dýško.

Vylezli jsme nahoru na kopec do studia. Čerstvej vzduch má své nepopsatelné kouzlo, který v normálním stavu skoro nikdy nevnímáš.
Mejla natáčel kytary. Pak jsem šel nahrát poslední španělku, která mi zbývala.
Nebylo mi nejlíp, ale dal jsem to.
Množství lidí ve studiu se začalo snižovat.
Mejn byl už dávno pryč a po něm jako druhej zmizel ředitel, kterej odvez vypůjčenou kytaru do Vysokýho Mejta. Pítrsův metabolismus porazil zbytkáč, Pítrs nasedl do káry a byl fuč taky. Mejla dohrál svý poslední party, na studio dopadla tma a začali jsme balit.
Byl přesně ten bod, kdy to mělo skončit. Štafetu jsme předali Ondrovi. Jeho jsme si vybrali, aby desku dotáhl do cíle. Nevypadal, že by na to neměl.

Nasedl jsem do svýho starýho opla a jel jsem domů. Cesta ze Seče do San Piega byla tmavá. Zatáčky, les a pak dolů z úpatí Železnejch hor.
Světla prořezávala tmu. Barevný listy, který vypustily barvy před smrtí, ležely mokrý na asfaltu. Dal jsem automaticky flashku s demáčem do rádia. Pak jsem ji zase neautomaticky vytáhl.

„Až přijedu domů, celý to vymažu.“

Cejtil jsem velkou úlevu a zároveň i tichou nedočkavost. Byl jsem běžec na třetím úseku, kterej právě předal kolík a kouká s nadějí na záda finišmana.

P.S. Ale úplnej konec to ještě nebyl. Koho to baví může očekávat další kapitoly.









4 komentáře:

  1. Zítra mám zkoušku z latiny a měl bych se na ni co nejintenzivněji připravovat. Místo toho tady už několik hodin přemýšlím nad tím, jak se bude jmenovat nová deska a v jakém obalu má být její název zašifrovaný :/ Všechno je to o prioritách...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. tak předpokládám, že název bude zašifrovaný na nové desce, ne? :)

      Vymazat
    2. Včera mi to nedalo spát. Dnes už ale spát budu. A nic neřeknu :)

      Vymazat
  2. Baví, a moc. Díky za novou desku a za tyhle texty tady, je to hrozně super.

    OdpovědětVymazat